Článek
Víte, co fotografujete. Jedině dlouhodobá práce umožní vytvořit cyklus, který o něčem vypovídá. Koncepční práce znamená vybrat si téma, na kterém fotograf pracuje i několik let. Tak jako já mám například téma vesnice, Viktor Kolář má zase téma Ostravu.
Řada vašich projektů vznikala v zahraničí. Která z cest ve vás zanechala nejsilnější stopy?
Zřejmě Rusko a Sibiř. Za nejtěžší projekt bych potom považoval ten, který se uskutečnil také v Rusku, a sice v Čečně a Ingušsku.
Konfliktní prostředí musí přinášet jedinečné fotografie…
Samozřejmě. Kde jsou těžší podmínky života, je sice i těžší práce fotografa, ale na kvalitě výsledku to může být hodně znát. Zvlášť když jde o samu podstatu života.
Jak moc se necháváte pohltit či ovlivnit svým objektem?
Když fotografuji, vždycky se do toho ponořím. Nemělo by smysl dělat něco bez emocí. Na druhé straně si je však člověk musí hlídat a nemůže se dostat příliš hluboko. Uvedu příklad: když fotografujete pohřeb a stane se vám, že se necháte unést tragédií chvíle, už nejste schopný nic fotografovat. Přece jen je potřebný určitý nadhled.
Na projektech jako Lidé Hlučínska nebo Zlín a jeho lidé spolupracujete se svými studenty z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jaké zkušenosti byste chtěl mladým tvůrcům předávat?
Studium fotografie je především hledáním vlastní cesty. Pedagog by měl umožnit studentům svobodně tvořit a rozvíjet se. A k tomu jim vytvářet podmínky – měl by na ně působit celou svou osobností.
Kdybyste měl v zahraničí pokračovat konkrétně v tématu vesnice a venkova, který jste dokumentoval už v Anglii, Rusku, Německu a dalších zemích, kam byste odcestoval tentokrát?
Myslím, že i v Brazílii, odkud jsem se nedávno vrátil a kde jsem pracoval na cyklu o českých emigrantech, jsem se tohoto tématu dotkl. Domnívám se, že všechny země jsou něčím zajímavé, přesto to nejdůležitější je soustředit se na práci doma. V současné době mám rozpracovaný dvouletý projekt o oblasti Vítkovska, kde také fotografuji na vesnici.
Město Vítkov je dnes spojeno s romskou problematikou…
Projekt ve Vítkově jsem začal už před rokem, ještě před mediální kauzou, která na město upozornila. Měl jsem tam několik výstav na gymnáziu, kde jsem se sešel s paní ředitelkou a dalšími lidmi. Začali mi vyprávět tamní lidské příběhy. Bylo to jako číst Hrabala. Zaujalo mě to tak silně, že jsem se rozhodl městečko dokumentovat.
Další z vašich projektů, velmi záslužných, se dotýkají lidského zdraví. Psychického i fyzického.
První projekt vznikl v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Slavila 100 let od založení a její ředitel doktor Miroslav Koupil, mě oslovil, zda bych vytvořil fotografický soubor z tohoto prostředí. Jezdil jsem tam téměř dva roky. Posléze vznikla kniha Hledat anděla. Svůj název dostal soubor proto, že všichni stále hledáme někoho blízkého. Hledáme ho my a hledají ho i lidé v kroměřížské léčebně. Druhý cyklus byl ještě složitější. Více než rok jsem pracoval na projektu o rakovině prostaty. Jmenuje se Tichá nemoc. Jde o závažné téma, které se snažím přiblížit co nejširší veřejnosti. Lidé by si měli uvědomit, že jejich zdraví není samozřejmostí.
Vnímali pacienti svou účast jako něco, čím mohou prospět jiným?
Domnívám se, že si to uvědomovali velmi dobře. Všeobecně jsou projekty tohoto typu potřebné. Nejen z hlediska osvěty a prevence, ale také jako poselství lidské solidarity a vnímavosti k druhým.
Domnívám se, že si to uvědomovali velmi dobře. Všeobecně jsou projekty tohoto typu potřebné. Nejen z hlediska osvěty a prevence, ale také jako poselství lidské solidarity a vnímavosti k druhým.