Jindřich Štreit fotí víru, naději, život i smrt

Je obtížné zobrazit v jednom snímku to, co je hluboce niterným prožitkem. Dalo by se říci, že vytvořit duchovní rozměr hmotnými prostředky je absurdní snaha. Přesto je Štreit takového zobrazení schopen.

Každý snímek kolekce je toho doslova hmatatelným důkazem. Bezpochyby k tomu přispívá i fotografovo originální vidění situací. Ve zlomku vteřiny dokáže zhustit živé dění do „mrtvého obrazu“ tak, že ten si ponechává onu nezaměnitelnost daného, konkrétního okamžiku na věky.

K vytvoření sugestivní atmosféry přispívá i černobílé pojetí fotografií. Místy až hrubě zrnitých, takže celkový, jakoby mlhavým oparem zastřený vhled odkazuje pozorovatele výhradně do vlastního nitra.

Ovšem Jindřich Štreit má kromě toho schopnost vidět věci i v humorných až absurdně komických kulisách. Dokáže i v úsměvných scénách docílit toho, že si sice snadno klademe otázky, ale těžko na ně hledáme odpovědi.

Muž vedoucí kolo po silnici, který nese přes rameno kříž, je bezpochyby symbolem cesty, víry i oné brány naděje. Každé z jednotlivých děl je vlastně takovým symbolem a zakódovaným poselstvím.

Když vidíme nemluvně v peřince, které má za hlavou kýčovitý gobelín a nad sebou obraz Krista, ptáme se po smyslu života. Když vidíme pohřební průvod a vpředu kráčející špalír bělostných hus, ptáme se po smyslu smrti a umírání. A když vidíme hřbitov s náhrobky, lemovaný na horizontu jakýmisi industriálními stavbami s nápisem Vítkovice, ptáme se po smyslu brutálního potlačování víry v člověku.

Jestliže Štreit použil někde jako své motto větu: „V životě je nejdůležitější láska a práce“, mohou být zde vystavované fotografie vizuálním zobrazením tohoto životního kréda. A víra? Ta je prodchnuta jakýmkoli tématem či jakoukoli kompozicí této výstavy.

Zároveň je i tou bránou naděje, protože pokud se člověk alespoň na chvíli zamyslí byť jen nad jediným snímkem Jindřicha Štreita, naděje se mu dostane.