Článek
Umístit všechny snímky do chodby pražského Emauzského opatství pod starobylou klenbu byla bezpochyby dobrá idea. Světlo, pronikající štíhlými gotickými okny, totiž vytváří sugestivní světelné podmínky.
V mírně ponurém šerosvitu veškeré tváře lidí, zde vyobrazené, získávají prazvláštní vyrovnanost a klid. Spojovacím tématem všech vystavovaných děl Jindřicha Štreita je pak člověk.
Ovšem striktně pojatý jako skutečná, neopakovatelná lidská bytost (to, že se jedná o lidi s mentálním postižením, nehraje žádnou roli). Zásadním vodítkem k tomuto tvrzení je především výraz tváří lidí a také lesk jejich oči. Mají v sobě tichou touhu smíšenou s těžko uchopitelným smutkem.
Portrét dvou mužů opřených o sebe (nazvaný Bilsko 1998), na němž jeden jako by dával jistotu a oporu tomu druhému, vyjadřuje pojem lidskosti naprosto beze zbytku. První, silný, s tváří vytesanou ze skály a pevným pohledem, chrání svou rozložitou personou druhého, slabšího muže. Ten je schoulený do sebe a přitulený k šíji svého ochránce. Oči má zavřené, tiše sní a doufá.
Svébytná mikrodramata
Chlapec (Zlín 1998), jehož tvář vidíme za sklem okna, má oporu pouze v křehké bariéře oddělující fyzično od ostatního světa.
Možná ho chrání, možná vězní. A jeho pohled vyvolává mnoho otázek. Co si asi myslí, když takto hledí někam skrze mne, odcizeného a naprosto nezaujatého pozorovatele!?
Každá z deseti fotografií je svébytným mikrodramatem. Při pozorném naslouchání nám může i leccos prozradit. Nejen o lidech na snímcích, ale také o nás. Někdy se však při předávání poselství naprosto míjíme.
Do návštěvní knihy kdosi napsal: „Nevím, za co jsme vyhodili peníze… skoro nic tu není!“
Světlo zkrátka a dobře nemůže osvítit naráz všechno všem. Záleží totiž, v jakém duchovním úhlu se jeho hledač nalézá. A co od případného odhalení očekává.
Celkové hodnocení: 80 %
Jindřich Štreit: Jedno světlo
Emauzské opatství,
Praha, do 30. září 2012