Článek
Cross knihu otevírá retrospektivně, šťavnatou historkou o tom, jak si Hendrixe v Anglii spletli s klaunem díky jeho divokému stylu oblékání. Hendrix, zvyklý na americký rasismus, nebohého britského hospodského podezírá, že mu jako černochovi nechce nalít, ale šlo skutečně jen o garderóbu.
Pak autor podrobně pitvá rodiče, babičky a tetičky geniálního instrumentalisty, dostáváme se až na počátek století mezi otroky na jihu, zmíněni jsou také Hendrixovi indiánští předkové. Není to samoúčelné, tetičky a babičky totiž na něj měly zásadní vliv, v podstatě ho vychovaly.
Mnoho se dozvíme o Hendrixově největší bolesti a pravděpodobných kořenech jeho psychických démonů - o vztahu k matce Lucille a otci Alovi. O příšerných rodinných poměrech u Hendrixů svědčí samotný fakt, že Lucille, chudá a nevzdělaná černošská dívka, ho porodila v sedmnácti a otec Al v té době (rok 1942) odjel do války. Hendrix mohl jako čerstvý novorozenec sledovat své sousedy japonského původu, jak je z rodného Seattlu odvážejí do internačních táborů.
Hlad, chudoba a nejistota ho provázely většinu života. Matka rodinu opustila už v dětství, otec ho rozhodně nerozmazloval. Cross barvitě líčí, jak mladý Hendrix brnkal v malých klubech a večer postával u fast foodů, aby snědl to, co vyhazovali.
Hrál s každou hvězdou a většinou dostal padáka
Postupně hrál prakticky s každým černým muzikantem, který v té době něco znamenal - s Little Richardem, Solomonem Burkem, Carlou Thomasovou, Ikem a Tinou Turnerovými, Otisem Reddingem atd. Všude ho ale vyhodili, protože se předváděl. "Nakonec jsme ho vysadili na kraji silnice," vzpomíná podle Crosse Solomon Burke.
Když koncem 60. let prorazil v Anglii a začal konečně vydělávat, choval se jako utržený z řetězu. V nic nevěřil, oddával se snům, nesmyslně utrácel a fetoval. Chybějící matka se podle autora často vracela v jeho tvorbě jako andělská postava.
Kromě toho, že Cross sepsal mnoho zajímavých detailů a historek z Hendrixova života a nenechal se strhnout k jalovému fanouškovství, podává je i zajímavou formou. Zvolil napínavý polobeletristický styl, který vyžaduje i špetku fantazie, ale Cross se netváří, že to s Hendrixem prožil, prostě občas oživí suchá data filmově sugestivním líčením drobné scénky.
Kniha by si ovšem zasloužila pečlivější překladatelskou a korektorskou práci. Nespočet překlepů a chyb korunují češtinářské perly jako věta: "Chas Chandler podepsal a přivezl do země dvacetiletého negra jménem Jim Hendrix..." Raději se ani neptat, kam si vlastně Chandler toho negra podepsal.
Charles R. Cross: Pokoj plný zrcadel, Volvox Globator 2009