Článek
Věříte na inspiraci?
Moc ne. Nepatřím mezi lidi, kteří si mohou dovolit sedět a čekat na ni. Věřím naopak v takzvané pocení, a tak pracuju každý den několik hodin. Někdy to jde, někdy to nejde, ale psaní věnuju sedm až osm hodin denně. Tak to u mě funguje.
Proč jste se rozhodl psát thrillery?
Vlastně jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Možná to bude tím, že jsem ve čtrnácti objevil detektivky a naprosto jsem se do nich zamiloval. Byl to můj oblíbený žánr a já v něm chtěl vyprávět své vlastní příběhy.
Byla první kniha, kterou jste napsal, detektivka?
Nebyla to klasická detektivka, ale byla napínavá. Šlo o příběh se zločinem.
Jak se vyvíjel váš literární styl?
V jeho hodnocení asi nebudu moc objektivní. Lépe by to řekl někdo, kdo četl všechny mé knihy a je schopen to posoudit. Řekl bych ale, že thriller 13 hodin je pro můj styl reprezentativní.
Sledujete v něm několik příběhových linií. Kolik se jich, podle vás, dá popsat tak, aby byla kniha ještě zajímavá a strhující?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Každý spisovatel je člověk, který čte a píše zároveň. Čtenář ve mně mi napovídá, co na něj funguje a co už nikoli. Záleží na tom, jestli to všechno dává smysl. Pak je jedno, jestli jsou linie dvě, anebo je jich pět.
Hrdinou vašich v České republice vydaných knih je detektiv Benny Griessel. Proč jste z něho udělal alkoholika? V žán ru krimirománu je detektiv alkoholik přece klišé.
Ano, je to klišé, máte pravdu. U mě se to ale stalo náhodou. Jedna z prvních knížek, kterou jsem napsal, se jmenuje Dead Before Dying. Je velice temná, hlavní hrdina trpí depresemi. Řekl jsem si, že bych ji měl odlehčit nějakým komediálním prvkem. A tak se v ní objevil policista, který byl opilý. Dal jsem mu jméno po svém bývalém učiteli.
Scéna s ním byla vtipná a já se do té postavy zamiloval. Když jsem pak psal jednu ze svých dalších knih, řekl jsem si, že bych se s ní chtěl znovu setkat. Ta kniha se jmenuje Ďáblova hora. Ale máte pravdu, je to klišé. Snažím se tedy jít dál, psát o tom, jaký má alkohol na Griessela vliv, jaký má vliv na jeho rodinu, jeho práci.
Ve vašich knihách Griessela opustí kvůli pití rodina. Vy ho přesto necháváte řešit složité detektivní případy. Je reálné, aby byl alkoholik schopen tak intenzivně pracovat?
Není podstatné, jestli je toho schopen, podstatné je, že musí. Řada lidí má doma problémy, ale další den musí jít do práce a tam podat profesionální výkon. Benny Griessel má problémy, ale ve své práci je dobrý.
Je v té postavě kus vás?
Griessel vznikl v mé hlavě, takže v něm něco ze mě bude. Identifikovat se s ním ale určitě nemohu.
Dosud jste napsal pět knih s Bennym Griesselem v hlavní roli. Je to konečný počet?
Není, bude jich víc.
Jak vám je, když ve své knize necháte nějakou postavu zemřít?
Když je to padouch, tak to dělám rád.
A když je to nevinná americká turistka jako v knize 13 hodin?
To je jiné. Napsal jsem už několik scén, které na mě samotného působí negativně. Myslím si totiž, že každý autor má velice úzké emocionální pouto s tím, co dělá, tedy i se svými postavami. Čtenář s nimi stráví týden, spisovatel rok, a tak je to pro něj mnohem osobnější. Když se rozhodnu usmrtit postavu, kterou mám rád nebo která je pozitivní či nevinná, velmi mě to rozruší. Docela to prožívám.
Kniha 13 hodin se částečně odehrává v oblasti hudebního průmyslu, který jste vystihl poměrně přesně. Je úkolem spisovatele popsat každé prostředí realisticky?
Musím se snažit, aby to tak bylo, i když to nakonec třeba nevyjde. Nechci, aby se stalo, že knihu 13 hodin začne číst někdo, kdo důvěrně prostředí hudebního průmyslu zná, ale kvůli tomu, že v ní jsou hlouposti, ji odloží a kamarádům řekne, že je nedůvěryhodná. Je to věc spisovatelské cti.
Proč má současný kriminální román, ať už ho píšou severští autoři, nebo vy, nejméně čtyři sta stran?
To je velmi dobrá otázka. My spisovatelé máme ve smlouvě s vydavateli napsáno, že musíme napsat tolik stran, kolik podle vydavatelů považují čtenáři za dobrou hodnotu. Proto je v našich kontraktech obvykle řeč o sto tisících slovech, což odpovídá rozsahu, o kterém mluvíte. Pro mě je to naštěstí přirozená délka mých příběhů.
V Jihoafrické republice probíhá soud s naším podnikatelem Radovanem Krejčířem. Sledujete ho?
Krejčíř? To je ten, jak vám utekl okénkem v koupelně? Jak je to možné?
Nejsem policista, ale kdybych byl, okénko bych určitě hlídal… Sledujete jeho kauzu?
Sleduju, ale není pro mě zajímavá. Krejčíř je takový mizerný malý zločinec a v Jihoafrické republice není moc slavný. Když se mých dětí zeptáte na Oscara Pistoriuse (atlet, který byl loni usvědčen ze zabití své přítelkyně Reevy Steenkampové, pozn. aut.), budou o jeho případu vědět všechno.
Když se jich zeptáte na Krejčíře, neřeknou nic. Já o něm vím proto, že čtu noviny a zajímá mě prostředí zločinu. Pro většinu lidí u nás, kteří jsou s jeho případem seznámeni, je to jenom takový chudáček, který korumpoval. Velký zájem o něj není.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: