Hlavní obsah

Jemně okultní grotesky

Novinky, Jan Nejedlý

Po sametové střídě režimů začali čeští intelektuálové bláznit. Při chatrném osvětlení a v dýmu vonných tyčinek najednou začali luštit kabalu a tajné hermetické spisy, prodýchávali čakry, mazali tarotové karty, vzývali hada zakousnutého do ocasu (jau!) a v každém psím exkrementu hned viděli opus magnum. Na dračku šel Gustav Meyrink, tedy jeho echt tajemné romány.

Foto: Jitka Sobotková

Kosmogramy zdobí také náměstí v Jeseníku a jsou součástí Geomantického projektu

Článek

Na Meyrinkovy satirické povídky, kde si dělá dobrý den právě ze zasvěcenců okresního formátu, se nějak pozapomnělo. Přílivová vlna new age a oprášeného prvorepublikového okultismu pošplíchala i mladého adepta spisovatelské lóže, taktéž prý chemického učně a magika-teoretika Jonáše Tokarského.

Co by říkala bytná?

A co se nestalo: jmenovaný rarach přesadil to, o čem naši hermetici sní jen v rovině symbolické a duchovní, do reality. Ve svém Alchymickém dítěti a jiných povídkách ukazuje, jak by to asi vypadalo, kdyby se slovo opět stalo tělem. Jak by asi reagovala bytná na homunkula, jenž se vyklubal z filosofického vejce. Co by říkala domovnice astrálnímu souboji, při němž se občas někdo vznáší u stropu a velbloud v pokoji přežvykuje přehoz z pohovky. A co asi tak zbývá chemikovi, který nedostal grant na své bádání. To se ví, že vyrobit kámen mudrců...

Někdy se Tokarského ironie překlápí v humor vskutku situační, třeba když si magik splete vyvolávaného démona s opilcem. Povídka o africkém kouzelníkovi, který v Čechách ztratí fetiš z posvátného zvířete, a tak si ho jde ulovit do zoo, zas místy připomíná crazy komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Ale to jsou výjimky.

Slušná laborace

Většinou jde o smích jemný a vlídný jako jména protagonistů (Theophrast Třasořitka, Pravoslav Klubíčko či Artepius Třas), nechávající pootevřené dveře pro tajemství. Povídky jsou navíc opravdu zručně napsané, až podezírám autora, zda mu v některých lyrických pasážích nevedlo ruku astrální médium.

Samozřejmě že Tokarský není první ani poslední, kdo těží ze střetu neskutečna s všedností. Je jen trochu jiný.

U Michala Ajvaze například povstává fantastické jaksi přirozeně z povahy reality, Karel Michal v Bubácích pro všední den konfrontoval nadpřirozeno se zkostnatělým funkcionářským myšlením.

U Tokarského cítím právě snahu ironizovat přebujelý zájem o "tajné" nauky - čili humor poněkud exkluzivní. Snad proto jsou jeho příběhy občas trochu intelektuálně překombinované, snad proto někdy šustí papírem třepotajíce se mimo prostor a čas. Na prvotinu ovšem slušná laborace. A pomsta duchů na závěr: v několika knihkupectvích jsem si všiml, že povídky Jonáše Tokarského prodávají v regálech nadepsaných Esoterika a duchovní vědy. Tumáš, šprýmaři, jednu kultovní za ucho!

Jonáš Tokarský: Alchymické dítě a jiné povídky, Paseka 2003 200 stran, cena neuvedena

Související témata:

Výběr článků

Načítám