Článek
Neinscenuje naturalistické, ani realistické drama, ale hledá v textu archetypální situace přesahující k dnešku. Jeho inscenace tak svým tvarem směřuje k podobenství antické tragédie spíše než ke konkrétnímu příběhu. Má to ovšem svá úskalí.
Takto se dnes tu a tam inscenuje i stejnojmenná opera, v níž se Leoši Janáčkovi právě tento přesah geniálně podařil. Jenže zatímco v opeře má režie mocného spojence v Janáčkově hudbě, jež obsáhne i to, co slovo a herecký výraz nezvládne, v činohře zůstává vše na hercích.
Františák na takřka prázdném jevišti zbavuje herce pravděpodobnostního vyhrávání situací, většina klíčových dialogů se odehraje bez přímého fyzického i pohledového kontaktu, bez zřetelného prožívání situací a vztahů. Herci jako by o svých postavách spíš vyprávěli, případně jejich emoce předváděli ve velké zkratce.
Patrné je to především na obou ženských rolích. Jenůfa Terezy Terberové postrádá přesvědčivé vyjádření vztahu jak ke Števovi, jehož Marek Lambora hraje hlavně jako nevyzrálého teenagera, tak k Lacovi i ke své pěstounce Kostelničce. Ta v podání Dagmar Havlové působí až příliš esteticky úpravně a odtažitě. V hereckém projevu dost mechanicky střídá úsměvnou bezstarostnou intonaci a neosobní vyprávění s prudkými výbuchy emocí. Zjevně v intencích režiséra neakcentuje zemitost venkovské ženy, ani její pýchu, tvrdost či to, co se v ní odehraje po vraždě Jenůfčina dítěte. Tím ale postava pozbývá na lidské autentičnosti a konkrétnosti a rozplývá se jakémsi povšechném zobecňujícím nadhledu.
Nejživěji vychází Laca Tomáše Dastlíka. Jeho chlapsky nelíbivý vzhled a mlčenlivá zaťatost kontrastuje s tušenou vroucností, jež vytryskne v jeho monologu před Jenůfčinými dveřmi. Ve zvolené koncepci ale ani on nedostane dost příležitosti k vyjádření vývoje vztahu s Jenůfou, který v závěru ústí do až plakátového živého obrazu.
Ne že by Františákova inscenace neměla i působivá místa, zejména v posledním dějství, ať už je to emotivní houslový vstup, anebo obrazivé uchopení objevu mrtvého dítěte, ale její silně abstrahovaná koncepce naráží na mantinely jak hereckého ztvárnění, tak i samotného textu napsaného v odlišné dramatické konvenci.
Gabriela Preissová: Její pastorkyňa
Režie Martin Františák, dramaturgie Jan Vedral, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis. Premiéra 16. září v Divadle na Vinohradech, Praha.
65%