Článek
Z čeho ještě žije hnutí, které si provokaci a šok zvolilo za nástroj odporu proti establishmentu? A jak jsou na tom dnes ti, kteří u nás punk rozjížděli a ve své době pevně věřili v anarchii coby prostředek k destrukci systému?
Stará škola
Jedním z prvních pankáčů byl určitě Petr. A podle mě patřil k těm opravdu nejdrsnějším. Dokázal se neustále tvářit tak hustě, že když jsem ho potkala sama na ulici, nejraději bych přešla na druhou stranu. Jeho tělesná schránka by sama o sobě těžko dokázala vyvolat reálný pocit strachu, ale výraz jeho tváře byl velmi přesvědčivý. Říkal celkem jasně a všem: "Zmizte, dejte mi pokoj, nechci kontakt!"
Pro nás, kteří jsme v raných osmdesátých letech tvořili punkový potěr, byl Petr legendou. Ti, kteří se s ním znali osobně, ho respektovali, ostatní se ho báli. To platilo i o skinheadech. A jak si asi teprve museli užívat setkání s ním spořádaní občané, kteří ani nemohli tajně doufat (tak jako já), že ušetří jejich bídný život jen pro příslušnost ke stejnému kmeni?! Pro poctivé živitele rodin a ochránkyně domácích krbů asi stejný zážitek jako potkat v tramvaji UFO.
Teď spolu sedíme v Sedmém nebi, jeho oblíbené kavárně na Smíchově, a za těch čtyřicet minut, než jsme se sem autem doplazili, procedil mezi zuby do prostoru nabitého hostilitou asi tři slova.
Vůbec se nezměnil, konstatuju v duchu nešťastně. Na křižovatce ale trpělivě čeká, až se jakási stařenka konečně odhodlá k přechodu ulice, a dokonce ji vlídným(!) gestem povzbuzuje. Mezitím znovu naskočí červená a já si umím představit komentáře řidičů aut v koloně za námi. V tom našem je ale ticho. Petr není buran.
"Někdy v roce 1978, to mi bylo asi čtrnáct, přinesl někdo na mejdan desku Sex Pistols a tím to začalo. Takovou muziku jsem do tý doby neslyšel, poslouchal jsem jen glam rock, kapelu T. Rex a Garryho Glittera. Jinak letěl hard rock, art rock a podobný věci, který mě vůbec nezajímaly. Nosil jsem dlouhý vlasy a měl s tím všude problémy. Nech se ostříhat, nech se ostříhat! hučeli do mě ve škole i doma. Tak jsem se teda nechal, ale nebyl to zrovna sestřih podle jejich představ. Hned jsem měl argument: dlouhý ne, krátký taky ne, tak co teda vlastně chcete?!
Cítili ten výsměch a dost je to štvalo. Matka ze mě byla na infarkt a skončilo to mým odchodem z domova. Od té doby jsem žil mezi lidmi, které, řečeno s trochou nadsázky, přemluvit k jakémukoliv trestnému činu trvalo asi tak dvě vteřiny."
Punk byl pro něj ze začátku hlavně muzika a zážitky v partičce, ale časem, když se dostal k překladům hudebních textů, se z něj začaly rodit i jeho politické názory.
Tím, co nosil na hlavě a na sobě, informoval o svém smýšlení každého na sto metrů. Nevzali ho kvůli tomu na školu.
"Nestěžoval jsem si ale, takových nás bylo hodně. Policajti po nás jeli jak zběsilí. Zmlátili mě třeba i za to, že jsem v deset večer stál před barákem a kouřil. Takovej teror, abych se jako lek, nechal si narůst slušnýho ježka a zařadil se. Když jsem podepsal Chartu 77, ještě přitvrdili. U výslechů mi tekla krev z uší, bylo to hustý, nakonec byli tak vzteklí, že mě z jednoho raději vyhodili, aby mě snad fakt nemuseli zabít."
Situace, ve kterých má člověk příležitost seznámit se sám se sebou, se svým charakterem a limity.
"Bral jsem to jako zkoušku, jestli si dokážu stát za svým. Zážitky z punkových mejdanů, koncertů a různých akcí byly někdy hodně veselý, ale jindy to zas bylo na skoky z okna. Permanentně jsme žili ve stresu, že nás můžou zavřít, kdykoliv se jim zlíbí, vykonstruovat nějaké obvinění pro ně nebyl vůbec problém. Kromě toho stačilo, aby se třeba provalilo vydávání punkového časopisu Attack, na kterém jsem se podílel, a nic by si ani vymýšlet nemuseli.
Časem jsem si na ten tlak tak zvykl, že jsem ho už pomalu nevnímal. Policajti ale nebyli jediní, kdo s námi měl problém. Přišel jsem třeba s kámošem do hospody, číra pěkně postavený, v klidu jsme se posadili, a než jsme se rozkoukali, od vedlejšího stolu se zvedli dva chlapi v montérkách a beze slova nás zmlátili tak, že jsme se sotva postavili na nohy. Uznej, že po opakování podobných zážitků se aktivují tvé obranné mechanismy a ty se přirozeně začneš tvářit a pohybovat jinak.
Rvačky jsem nevyhledával, ale když už došlo k situaci, která se jinak řešit nedala, šel jsem do toho. Pro mě bylo strašně důležitý neuhýbat, neslevovat ze svých ideálů, nedělat kompromisy. Prostě jsem nesnášel celej ten podvod, ve kterým jsme museli žít, a neustále jsem to nějakým způsobem vyjadřoval. Byl to takovej můj program.
Mladý pankáče, co přišli po nás, jsem moc rád neměl, to je pravda. Přišlo mi, že už je mezi nimi moc víkenďáků, kteří přes týden hrajou ve škole slušňáky a v sobotu večer si na schodech u sklepa postavěj číro, aby se mohli poflakovat před Novou scénou (Národního divadla - oblíbené místo srazů pražských pankáčů) a hrát si na hustý."
Jistě, z pohledu člověka, který se od čtrnácti stará sám o sebe, jsme mu my všichni, kteří jsme měli aspoň nějaké zázemí, nemohli konkurovat. On si na stav no future hrát nemusel, protože ho skutečně žil.
Ptám se, jak se jeho názory na systém změnily po revoluci.
"Nezměnily. Minulý režim nás vydíral politicky, tento nás vydírá ekonomicky," odpovídá rezolutně.
Napadá mě, že by šel proti proudu, i kdyby se narodil kdekoliv na světě. Prostě ten typ, pro kterého je opoziční postoj základem existence. Říkám to nahlas a on mi to s náznakem úsměvu potvrzuje: "Asi jo, nikdy bych nemoh šlapat s většinou. Dlouho jsem věřil, že dokážu změnit svět, a ve svých představách jsem se nebránil ani extrému, jakým je terorismus.
Naštěstí jsem se v té době taky začal zajímat o východní nauky a pochopil jsem, že násilím svět nepředělám. Na bundu jsem si teda napsal Fuck the world, save yourself! a u toho jsem zůstal. Dnes se považuju za duchovně založeného člověka."
To, k čemu člověk najde vztah mezi čtrnáctým a (dejme tomu) pětadvacátým rokem života, ho většinou ovlivní na velmi dlouhou dobu, ne-li napořád. Co z těch let zůstalo Petrovi?
"Hlavně muzika, kterou se živím a z jejíchž základů dodnes vycházím. Díky The Clash jsem se seznámil s reggae. Myslím si, že jejich hudba byla už tenkrát taneční, a to v tom nejsoučasnějším významu. The Stranglers mě zase naučili akceptovat klávesy, které jsem do té doby k smrti nesnášel, a tak dál.
Bylo toho víc. Punk mě vychoval k toleranci k rasovým a sociálním menšinám, k ekologickému myšlení a zdravému pohrdání majetkem. Dodnes mi je úplně jedno, co má kdo v bytě za nábytek nebo jakým jezdí autem. Naučil jsem se dělat si svoje a moc nespolíhat na systém."
A jak skončili kamarádi, dnes už zralí čtyřicátníci?
"Někteří jsou mrtví, ze spousty z nich se stali junkies, jiní jsou zavření. V některých případech se oženili, mají děti, chodí normálně do práce..."
Punk 2002
Dobrých deset let jsem žádný koncert české punkové kapely nenavštívila. V kulturním přehledu jsem dumala nad neznámými jmény a nakonec jsem si z nostalgie vybrala teplickou skupinu Šanov, jednu z posledních, kterou ještě pamatuju.
V klubu 007 na strahovských kolejích se za ta léta moc nezměnilo. Bůhví proč zmizela jen U-rampa z plácku před vchodem. Uvnitř je šero, zima a poloprázdno. U stolků se krčí pár týpků v kýčovitých mikinách z Maďarska, potištěných obrázky slavných punkových skupin.
Exploited a Dead Kennedys jsou, koukám, věční. Pamatuju, jak se skalní pankáči podobným oblečkům posmívali a dokonce za ně vybírali od nešťastných nositelů pokuty. Za mých časů se prostě preferovala samovýroba.
Než si stačím poprvé srknout kafe, už se dostaví první pankáč s obligátním dotazem po volném papírku. Jmenuje se Jakub, je mu osmnáct a do připravovaného jointa nadrobí asi tak půl gramu hašiše.
No nazdar! Nevzrušeně mi vykládá, že studuje už podruhé třetí ročník průmyslovky. Nechal se přeložit na jinou školu, protože ta první byla plná nácků. Upozorňoval na to profesory, ale těm to bylo jedno. Měl z toho deprese. Rodiče zase mají deprese z jeho číra. Jediný z rodiny, komu to nevadí, je babička. Pořád je pro ni malým Kubíčkem a nedá na něj dopustit.
O svých bratrech v punku se vyjádří, že jsou to většinou pěkný debilové, ale aspoň se mezi nimi necítí divně. Roztomile řečeno. Ještě mi sdělí, že z punkových kapel má nejradši Conflict (hm, ty jsem poslouchala před patnácti lety taky) a českou partičku V. T. Marvin. Sex Pistols nesnáší, protože mu jejich rock'n'roll připadá ostudně komerční. Pak se někam vypaří.
Klub se pomalu zaplňuje a většina pankáčů si krátí čas lahváči a posíláním esemesek. Na první předkapelu s názvem MHD velice decentně poguje asi deset lidí.
Druhá parta, Gauneři, je - aspoň co do kreativity a výdeje energie - o třídu lepší. Sedící vstávají, řady rozježených hlav se zavlní... Pogo je ale pořád velmi ohleduplné, pankáči jsou na sebe hodní a navzájem se omlouvají, pokud někdo do někoho strčí. Připadám si jak na vánoční besídce základní školy.
Pozornost upoutá až týpek s růžky vymodelovanými z červených vlasů. Nekompromisně si razí cestu davem k baru a odmršťované postavičky se za ním dotčeně otáčejí, držíce se významně za bolavá ramínka. Tohle je první, skutečný pankáč v klubu. Když v něm poznám Radka Šantrůčka, zpěváka Šanova, jen rezignovaně vzdychnu. Eh... no jo, prostě old school.
Vyptávám se kolem, co pro koho punk znamená, co kdo poslouchá za kapely atd. Pankáči odpovídají vzorně a bez odporu se nechávají fotit (přístup dříve nemyslitelný). Většinou mluví o všeobecném úpadku hnutí, že už to není, co bývalo, o skinheadech, kterých se bojí a kterých neustále přibývá, a o tom, že i když mohou cestovat a studovat, kupovat si cédéčka a beztrestně chodit na koncerty, pocit no future nezmizel.
Jedna slečna nadává na množství pankáčů závislých na pervitinu. Na nějaké ideály už prý není čas, když se všichni starají jen o to, kde sehnat něco do žíly. Na mou námitku, že tady nikoho sjetého nevidím, mi pohrdavě odpoví, jestli si snad myslím, že nějaká smažka utratí dobrovolně stovku za kulturu?! Ajaj, taky začínám mít depresi.
Šanov
Nikdo nás nechce
Nikdo nás nechceNikdo nás nemiluje
Nikdo nás nechceNikdo nás nemilujeNikdo nás nemá rád
Nikdo nás nechceNikdo nás nemilujeNikdo nás nemá rádProtože jsme mladý
Nikdo nás nechceNikdo nás nemilujeNikdo nás nemá rádProtože jsme mladýNezkušený smradi
Nikdo nás nechceNikdo nás nemilujeNikdo nás nemá rádProtože jsme mladýNezkušený smradiMusíme poslouchat!
A my vás nechcem
A my vás nechcemA my vás nemilujem
A my vás nechcemA my vás nemilujemA my vás nechcem znát
A my vás nechcemA my vás nemilujemA my vás nechcem znátBudeme si dělat
A my vás nechcemA my vás nemilujemA my vás nechcem znátBudeme si dělatJak se nám to líbí
Na vás budeme srát!
Univerzální pocit každé nastupující generace, řekla bych.
Šanov to na pódiu evidentně pořád baví, zpěvák si stále užívá svou image Billyho Idola, chvílemi na své fans plive, chvílemi jim tolerantně přenechává mikrofon, aby mohli dokázat, že oni taky znají všechny texty.
Pogo houstne a na zemi se ocitají první poražení. Není to ale nic vážného, ostatní jim rychle pomáhají vstát. Taky si to docela užívám, i když na tanec si už netroufám. Krabička, kterou denně vykouřím, dává plícím jasný limit. Koncert končí slovy manažera, který vysvětluje nutnost poslouchat pořadatele, a děti se po chvilce reptání začnou balit k odchodu. Za stovku si užily docela dost.
Vyptávám se na baru Radka, o čem, podle něj, punk ještě dnes je:
"Pro mě se toho moc nezměnilo. Vidím, že v televizních zprávách se vesele lže zrovna tak jako dřív, politici a novináři jsou zkorumpovaný zrovna tak jako dřív a prachy jsou klíčem ke všemu.
Dnes je jednoduchý hodit si svůj protest přes různý módní vlny ekologie, antiglobalismus atd. - a založit na tom kariéru. Akorát, že je to stejně slepý následování něčích myšlenek jako dřív.
Nic původního, jenom stádnost. S mladýma pankáčema si toho moc co říct nemám. Chybí jim možnost srovnání toho, co bylo za socíku, a tak ani nemůžou pochopit to, o co jde dneska.
Co se změnilo, je to, že v patnácti jsem chtěl bejt nejrychlejší baskytarista, no a dneska jím teda jsem. Z mých starých kámošů se někteří odevzdali Kristu a jiní to vzdali úplně. Já jsem poslední. Asi něco jako dinosaurus."
Cestou domů v nočním autobuse přihlížím projevům dětí rozjívených z koncertu a vzpomenu si na Petrova slova, která vyřkl nad svou horkou čokoládou:
"To jsme nikdy dělat nemuseli. Pro cestující bylo už dost hustý jen to, že jsme nastoupili."
Vzpomínám na své punkové lásky a dávám mu za pravdu - potrpěli jsme si na určitou sofistikovanost.
Můj chlapec nastupoval do tramvaje s pohrdavým úsměškem Sida Viciouse na tváři (pečlivě trénovaným doma před zrcadlem), čímž dal okamžitě všem možnost zaujmout pohoršený postoj, aby vzápětí velice ochotně pomohl mladé mamince s kočárkem, čímž vyvolal větší šok, než kdyby předvedl výmyk na tyči.
Pozorovat zmatené výrazy těch, kteří nás sice považovali za vyvrhele, ale ze svého sedadla se nezvedli, byla slast. Když jsme se chystali na punkový koncert, jeho maminka, pozorujíc, jak na sebe stříkáme litry jejího Lybaru, projevila starost, aby se mi tam něco zlého nepřihodilo.
Můj hoch, zabývající se právě řešením problému, zda si dnes kolem krku pověsí řetěz s visacím zámkem či červené tkaničky z bot, nedbale prohodil Neboj, já jí nějaký místo na pogo vykopu, což maminka vzala jako dostatečný projev galantnosti a popřála nám hezký zážitek.
Kromě toho, že je vždycky dobré mít v pořádku OP, zastat se slabšího a hlavu s čírem nosit pěkně vzhůru, jsem se od něj naučila i jiné věci, které se mi zadřely pod kůži.
Zřejmě natrvalo jsem získala odpor k projevům státní moci a policie pro mě dodnes není hodna ani té nejmenší důvěry. Punková muzika určila můj vkus, nesnáším střední proud čehokoliv. Nikdy jsem se nezbavila určité agresivity k autoritám uplatňovaným z pozice síly a vadí mi i lidé, kteří si v obavách z konfliktu nechají všechno líbit.
Z punku také pochází sympatie k outsiderům a těm, kdo věří v nějakou ideu natolik, že jsou ochotni slevit něco ze svého pohodlí, ega a třeba i bezpečí.
"Dnešní pankáči provokují společnost poněkud současnějšími prostředky než je pětadvacetiletou existencí vyčpělé číro a popsaná bunda.Jsou to raveaři, graffiti writeři, squatteři, hackeři a travellers," říká dj Tráva, další ze starých pankáčů, pro něhož se hnutí přirozeně transformovalo do technokultury.
A já dodávám: plus všichni experimentátoři, kteří se ve svém životě pokoušejí kolaborovat se systémem jen na té nejnutnější úrovni.