Článek
Každý, kdo se pohybuje po velkoměstě na kole, ví, že si musí dávat pozor na několik věcí: dveře zaparkovaných aut, malé děti, psy na dlouhém vodítku a tramvajové koleje. Zvláště jsou-li mokré či namrzlé a jedete-li na kole s úzkými plášti, jsou pro vás nebezpečnou pastí. Pokud do ní zajedete, nevyhnete se bolestivému pádu na dlažbu.
Je trochu paradoxní, když na obálce knihy, která je oslavou městské cyklistiky, najdeme právě fotografii cyklisty, který se blíží ke křížení tramvajových kolejí. Jede na silničním kole s úzkými plášti, berany drží ležérně levou rukou (pravou fotí), takže se brzký pád zdá neodvratný…
Pokud překonáte tíseň, kterou obálka vyvolává, najdete v knize Je to jízda s podtitulem O svobodě na kole – ve městě i v krajině již jen milé a inspirativní čtení. Editor Ondřej Buddeus dal prostor třinácti autorům a autorkám narozeným mezi lety 1965 a 1994 k reflexi jejich vztahů k cyklistice.
Většina z nich patří ke generaci Husákových dětí a živí se vědou nebo psaním. Přestože autoři pojímají cyklistiku nejčastěji jako součást „kultury všedního dne“ a jako „prostředek na cestě k sobě“, jejich výpovědi jsou osobité a rozmanité.
Literární kritička Eva Klíčová ve formálně velmi vytříbeném příspěvku líčí své noční jízdy periferií Brna do obce, v níž žije. Kolo je jí „zbraní proti pohodlí“ a „cennou vzpourou vůči diskursu gauče pod plazmovou obrazovkou“. Také pro další autory je kolo efektivním, ekonomickým a ekologickým dopravním prostředkem, ba dokonce znakem určitého politického přesvědčení.
Kolo jako ideologie
Socioložka Lucie Trlifajová píše, že kolo se stalo „symbolem levicověji a liberálněji uvažujících lidí, byť leckteří by se vůči tomuto označení ošívali“. „Cyklista či cyklistka se chtě nechtě stávají nositeli daleko širších idejí o směřování města, ale potažmo i celé společnosti – a jsou proto obdivováni i proklínáni.“
Většina autorů však kolo takto přímočaře s politikou nespojuje, spíše ho zasazuje do kontextu hledání sebe sama. Editor knihy, překladatel, spisovatel a pedagog Ondřej Buddeus, díky kolu našel „vlastní rytmus cesty“, pro literárního historika Jana Wiendla je bicykl zase „vstupenkou do paralelních prostor“. Kolo je mu skvělým prostředkem pro lidi, jako on nemají trpělivost na pěší putování krajinou.
Podle novináře Jana H. Vitvara je kolo ideální pro poznávání lokalit ve městě, kterým se říká vágní terény či „nemísta“, protože z dopravních prostředků je přehlédnete a pěšky se jim naopak rádi vyhnete.
Jan H. Vitvar je také autorem postřehu, že ze sedla kola se dá nejlépe zjistit, jak město „zní“. „Když přejdete botou ze skutečský žuly na sliveneckej vápenec, ani si toho nevšimnete. Zato při jízdě na favoritu pod sebou slyšíte a zároveň v těle cejtíte každou drobnou změnu.“
Knížka je vzorně genderově vyvážená, šest z třinácti příspěvků napsaly ženy. Někteří autoři i autorky navíc tento pohled tematizují. Novinář Petr Volf vzpomíná na jeden svůj sloupek pro časopis Peloton, v němž se dotkl problému, s nímž se tu a tam může v terénu setkat každý: společná partnerská vyjížďka na kole má podobu mužovy rychlé jízdy a následného netrpělivého čekání na pomalejší partnerku. Není divu, že mnoho žen a dívek jízdu na kole nesnáší.
O jiné příčině neoblíbenosti kol u žen píše bioložka Magdalena Herová a otvírá tím jedno tabuizované téma. Běžná sedla jsou tvarována anatomicky tak, že vytvářejí diskomfort v oblasti ženských pohlavních orgánů. „Zdá se, že jsme se sice posunuli v tom, že sedla s otvorem nejsou rezervována jen pro muže a závodníky, ale uděláme všechno pro to, abychom nemuseli jasně říct, o co tady jde: mají chránit nejcitlivější část ženského těla, která umožňuje ženám mít orgasmus – vulvu, stydké pysky a klitoris.“
Hold svobodě
Zatímco někteří autoři mají blízko ke „kutilskému“ pojetí cyklistiky – baví je kola si stavět, upravovat či opravovat, Petra Wolfa zneklidňuje i sama představa, že by si měl vyměnit prasklou duši. Nikdy se to prý nenaučil, takže svých deset tisíc kilometrů na kole ročně, což je opravdu hodně, absolvuje v kruhu o poloměru patnáct kilometrů kolem svého bydliště. Označuje se za „extrémně lokálního cyklistu“.
O tom, že jízda na kole nemusí být jen vzpourou proti fetišismu věcí, píše kurátor Adam Štěch, pro něhož je kolo hlavně designový předmět. Vyjmenovává slavné značky, kterým podlehl, a chlubí se tím, že má číslované unikáty bicyklů z limitovaných edic, jejichž cenu sice taktně nezmiňuje, ale která se dá jednoduše zjistit a blíží se sumě, za kterou si jiní lidé kupují spíše auta.
Kniha Ondřeje Buddeuse je nejen holdem svobodě, kterou přináší jízda na kole, ale také dokladem, jak pluralitní dnes cyklistika vlastně je. A to ještě nezmiňuje zdaleka všechny trendy a způsoby využití kola.
Vynechává třeba ten, který praktikuje autor tohoto článku. Módně se mu říká bikepacking a spočívá v tom, že na kolo nabalíte do brašen základní tábornické vybavení a vyrazíte na několik dnů, týdnů či měsíců z města za dobrodružstvím. Tím slast, kterou jízda na kole přináší, doplníte o další, jakou je třeba spánek pod širým nebem.
Může se vám hodit na Zboží.cz: