Jazzový kytarista Rudy Linka: Smát se s lidmi je ta nejlepší terapie

Napsat knížku je jedna věc, ale přečíst ji nahlas je věc úplně jiná. Když jsem ji dopsal, přečetl jsem si ji potichu celou a všechno bylo v pohodě. Jenže pak jsem ji při natáčení audioknihy začal číst nahlas do mikrofonu a uvědomil si, jak obrovsky osobní a intimní je. Bylo to pro mě obrovské překvapení. Navíc má audiokniha sedm a půl hodiny, což byl docela zápřah.

Spojení klasické knihy a audioknihy je ale mimo jiné dobré v tom, že zatímco v knize je plno obrázků, audiokniha mi dala možnost zařadit na ni i ukázky hudby, o které jsem psal. Doplňují se.

Nakladatel mi řekl, že prodali více než šest tisíc výtisků, což je prý v České republice velký úspěch a je to bestseller. Jsem moc rád, protože do přípravy knihy bylo investováno hodně práce. Nejenom ode mě, ale také od nakladatelství Euromedia, které se postaralo o vizuální stránku, výrobu, propagaci, distribuci a podobně.

Já si pak ještě vymyslel, že bych ke každé fotce napsal něco ručně. Jenže člověk už moc ručně nepíše, používá klávesnici. Několikrát se mi proto stalo, že mi v nakladatelství řekli, abych popisek přepsal, protože je nečitelný. Byl moment, kdy jsem to skoro vzdal, ale nakonec to v knize je a jsem za to velmi rád.

Všichni si myslí, že je to má autobiografie. Ty prvky v ní samozřejmě jsou, ale já jsem zpočátku chtěl napsat knížku o tom, jak jsme s manželkou v jižních Čechách koupili a opravili chalupu. Zaprvé to děláme osmnáct let a za druhé mi připadá, že je to pro Čechy možná ta nejzajímavější věc. Všichni tady něco stále opravujeme.

Byl jsem naprostý Američan, když jsme chalupu koupili. Žil jsem a stále žiji uprostřed Mahattanu, nikdy před tím jsem nic neopravoval a žádnou chalupu nevlastnil. Jestliže jsem před její koupí z Ameriky po revoluci přiletěl jen párkrát v roce za maminkou, po ní jsem tu mnohem častěji. Díky tomu jsem poznal českou mentalitu i kulturu.

Byl jsem třeba nucen domlouvat se s řemeslníky, hovořit s nimi o tom, kolik co bude stát, hlídat, aby věci byly udělány dobře, a předstírat, že poznám, kdyby to tak nebylo. Přišlo mi to ohromně zajímavé a plné humoru, a hlavně já jsem se rozhodl předělat více než tři sta let starou stavbu. A v průběhu toho ta stavba předělala mě.

Proto jsem chtěl psát knihu o tom, ale při psaní jsem často odbočoval ke vzpomínkám či úvahám o hudbě a životě vůbec a najednou jsem přišel na to, kolik úžasných a inspirujících lidí jsem potkal a jak šťastný člověk jsem. Ta kniha je kaleidoskop věcí, které mi připadají důležité, včetně rodiny, přátel, hudby, jídla a červeného vína. Jestli se u ní někdo občas i nahlas zasměje nebo bude mít pocit, že svět je v podstatě plný dobrých a poctivých lidí, budu nesmírně rád.

Má žena Anna mi často říká, že spousta lidí ani nechápe, kdy si zrovna dělám legraci. Já ale mám rád věci nenásilné a mám radost, když mi v tom někdo porozumí. Svůj humor dělám především sám pro sebe, a když se chce někdo smát se mnou, budu rád. Když ne, nevadí. Miluji smát se s někým, ale nechci se smát někomu.

Ta kniha je také o lidech, které jsem v životě potkal a kteří mě ovlivnili. Někteří jsou slavní, jiní vůbec ne. Vypráví i o tom, jak jsem se od chvíle, kdy jsem odešel z republiky, změnil.

Je to vidět i na fotkách. Na té úplně první je mi dvacet, jsem ve Švédsku a snažím se být intelektuál. Hraju na klasickou kytaru, mám oblek, brýle. Naopak na jedné z posledních fotek je mi šedesát, hraju na elektrického gibsona, směju se na plné kolo a jsem naprosto otevřený životu kolem. Vnímám, že dnes se nebojím ukázat, kdo opravdu jsem. K tomu jsem musel dospět a asi na tom stále pracuji.

Určitě. New York je snad to nejinspirativnější místo na zeměkouli a já tam žiju už šestatřicet let. To město změní každého. Možná někdy ani ne k lepšímu, ale změní. Já tam poznal ty nejotevřenější a zároveň nejskromnější lidi. Miluju ho.

Souvisí úzce s mou knihou. Je to v podstatě divadelní představení pojmenované Mezi řádky. Jezdím s ním po republice a budu vystupovat i na Slovensku. Koncem roku ho začnu hrát i v angličtině v USA a Evropě. Je to volné navazování na mou knížku s tím, že je tam i notná dávka improvizace.

Začíná tak, že přijdu na pódium a zahraju jednu dvě skladby na kytaru. Mít v sále třeba čtyři sta padesát lidí, jít k mikrofonu a začít je bavit, na to člověk potřebuje odvahu. A tak začínám tím, co vím, že vždycky funguje. Hraju a tím se uklidním. To mě uvolní, a teprve pak vezmu do ruky mikrofon a začnu mluvit. Není to stand up, spíše velice upřímný monolog.

Chodil jsem kdysi k terapeutovi. Byl jsem u něho hodinu, svěřoval se mu s problémy i postřehy a on se smál na plné koule. Na konci jsem zaplatil a on mi řekl, že se sejdeme zase příští čtvrtek. Má one man show je vlastně podobná terapie. Vyprávím na ní to, co jsem říkal jemu, a lidé se smějí úplně stejně jako on. Rozdíl je v tom, že na konci dostanu zaplaceno já. Smát se s lidmi je ta nejlepší terapie.

Ano, Bohemia JazzFest bude. V roce 2020 jsme kvůli pandemii koncerty streamovali. Loni už se hrálo, ale museli jsme kontrolovat, jestli jsou příchozí diváci očkovaní, nebo už měli covid. Hrálo se na místech, která byla uzavřená. Letos se vrátíme na náměstí.

Téma festivalu je Evropská unie. Převažovat na něm budou evropští hudebníci a věřím, že dorazí i nějací ukrajinští. Začneme dvěma koncerty 11. a 12. července na Staroměstském náměstí v Praze. Hrát se bude i v Plzni, Liberci, Hluboké nad Vltavou, Domažlicích a vše vyvrcholí 18. a 19. července dvěma koncerty v Brně. Těším se na to.

Může se vám hodit na Zboží.cz: