Jazzmanka Jana Koubková: Pravdu beru jako součást života

Celý svět je nabouraný covidem, který úřaduje už více než rok a půl. Mimo jiné lidi odtrhl od sebe. Já jsem zvyklá žít sama, to vcelku zvládám. Vypadla jsem ale ze životního rytmu, což mě štve. Nejsou koncerty, zkoušky, přípravy, nejsem v kontaktu s muzikanty, diváky nebo třeba pořadateli. Dělám si totiž i manažera.

V roce 1989 jsem se sice těšila na to, že ho konečně budu mít, také jsem to s některými párkrát zkusila. Ukázalo se ale, že se jim jazz nedaří moc prodávat. A tak si tyhle záležitosti dělám sama.

Mnoho pro mě důležitých činností mi v posledních měsících odpadlo. Navíc jsem se dlouho nemohla setkávat se svými kolegy, což jsou nejenom výborní muzikanti, ale také kamarádi. A tak prostě žiju, mailuju, telefonuju, čtu, chodím na procházky, ale chybějí mi živí lidé. Prostě komunikace všeho druhu. Jak říkám, umím žít sama, ale už to trvá dlouho, a co je moc, to je moc.

To je sice pravda, ale mně to jde nejlépe, když mám fofr. Jakmile mám spoustu času, nápady mi tolik nepřicházejí. Navíc musím přiznat, že jsem teď i takříkajíc vnitřně líná.

Pomalu se z toho snažím dostat, ale moc tomu nepřidává fakt, že třeba měsíc není nic a potom je jeden koncert. Pro zpěváka je to velmi nepříjemné. Kluci z mé kapely mohou ještě doprovázet někoho jiného, já ale můžu vystupovat jen s nimi, s repertoárem, který máme zažitý.

V pondělí 6. prosince jsme měli v Praze koncert Mikulášská Vokalíza. Abych byla dobře připravená, týden před ním jsem doma musela zpívat s nahrávkami na cédéčkách a také si pořádně zařvat, aby se ten hlasivkový sval rozpohyboval a dostal se jakž takž do formy. A to není jen tak.

Ano, natočili jsme ji loni v červnu, videoklip k ní pak na přelomu září a října a vydali jsme ji u příležitosti mých říjnových sedmasedmdesátých narozenin. Mé tělo si už řekne pořádně nahlas, když ho něco trápí. Ta písnička je o tom, je pravdivá. Pravdu beru jako součást života. Ctím slova jednoho slavného amerického jazzmana, který říkal, že jazzman je člověk, který o sobě mluví vždycky pravdu.

A to je pravda. Nejde jen o to, že skladbu dobře zazpíváte nebo zahrajete a zaimprovizujete. Musí tam být ještě něco navíc. Vaše osobnost, srdce. A věřte mi, posluchači vždycky poznají nebo vycítí, jestli je to upřímné.

Nedávno se mě někdo ptal na Evu Olmerovou. Odpověděla jsem, že byla člověk, který ať zpíval jazz, country, nebo popík, vždycky to bylo skvělé. Nejenom že uměla dobře zpívat a měla takový ten příjemný prokouřený hlas, ale to, co dělala, mělo duši.

Několikrát ano. V říjnu a listopadu jsem měla koncertů více a pokaždé na ni došlo. Ta písnička je o tom, že my, starší lidé, už prožíváme různé nepohody. Mě například předloni v září zaskočila rakovina prsu. To samozřejmě není jen tak, ale protože už jsem starší, nechala jsem si prso odstranit a nemusela jsem chodit na ozařování. Beru teď jen takovou pilulku a docházím na kontroly. Jsem v pořádku, jen jednoprsá. Ale v pohodě.

V textu písně Blues (ne)ohrožené seniorky je i obrovská touha dál fungovat, zpívat, žít, z nepříjemných věcí se nezbláznit a jet dál.

Několik jich je, ale témata jsou jiná. V písni Smrt standardismu ze stejnojmenného alba z roku 2014 například zpívám: Kam vlezu, vrazím do standardního jazzu, kam vlezu, tvrdě narazím. Že prý už nejsem, co bejvala jsem v jazzu, tak lezu, jak umím, než se zarazím.

Na tom albu je více textů, které jsou z mého života. Například Co mám dělat, bejby, když mě nikde nechtěj, Tekutý milenec, Vypadá jak starý plakát můj obličej po ránu nebo Důchodce z Vinohrad. Celkově jsou v mých textech věci odpozorované ze života, a to nejenom mého. Ale jdu na to vždycky zvesela.

Ano. Znění & Snění vzniklo tak, že si Martin Kratochvíl pozval Tonyho Ackermana, Joea Kučeru a mě do studia Budíkov k natočení hudby k nějakému svému filmu. Udělali jsme to a pak nám řekl, abychom si spolu jen tak něco zahráli. Byly to spontánní improvizace a netušili jsme, že technik vše točí.

Martin si pak to naše dvouhodinové jazzování pustil doma a byl překvapen, jak krásné kusy vznikly. Usoudil, že se s nimi už nemusí vůbec nic dělat, a vydal je jako cédéčko.

Hodně přemýšlím o tom, co budu dělat dál. Především se snažím starat o své zdraví, a věřte mi, že je na čem pracovat. Cvičím, jím zdravě, fyzičku si udržuji rychlou chůzí aspoň padesát minut denně. Při tom všem chci natočit ještě jedno cédéčko a napsat ještě jednu knížku.

Ráda bych na chystaném albu vyšla z toho, čemu říkám rapový šanson. V tomto stylu jsem natočila i Blues (ne)ohrožené seniorky. Rapuju v něm, improvizuju a došlo mi, že je to pro mě vlastně nový směr. Rapování mě v současné době moc baví, a já chci jít cestou, která mě bude bavit a je pro mě zajímavá. Myslím si, že bych mohla začít natáčet někdy v únoru. Držím se svého hesla: Zpívat se musí – covid se tím dusí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: