Jazzman Rudy Linka: Jsem snílek, a někdy mě to štve

Festival nikdy nekončí, a to jak po stránce dramaturgické, tak ekonomické. Ta druhá je mi mnohem vzdálenější, takže je pro mě složitější. Když ale někomu něco slíbíte, musíte to udělat. A tak mezi dvěma ročníky festivalu dáváme dohromady dokumentaci pro partnery, a vůbec to není jednoduchá práce. Od července, kdy festival skončí, zhruba do listopadu děláme na dokladech o tom, že všechny peníze byly použity tak, jak měly, všechny plakáty a billboardy byly vylepeny včas a tam, kde být měly, a že bylo vše v pořádku.

Současně pracuju na tom, aby na festival přijeli výborní muzikanti, které bych rád představil českému publiku. Někdy ale trvá třeba pět šest let, než se to nakonec povede.

Hned první den se to týká hned dvou. Pianista Stefano Bollani hrál s Patem Methenym, Chickem Coreou a dalšími. V italské televizi má vlastní pořad a i proto je doma superstar. U nás ale nikdy nehrál. Několik let jsme pro jeho vystoupení na Bohemia Jazz Festu hledali vhodný termín, a povedlo se to až letos.

Tím druhým je rakouský kytarista Wolfgang Muthspiel. Je jedním z nejlepších hráčů v Evropě. Žil dlouho v New Yorku, odkud se dobře známe. Vždycky, když tam přiletí, půjčí si na svá vystoupení můj zesilovač. V České republice je poměrně neznámý. Musím říct, že s ním o jeho koncertu na Bohemia Jazz Festu jednám už asi deset let.

Máte pravdu. Já už to ale dělám tak dlouho, že si spíš myslím, že něco dělám špatně. Jsem životní optimista a do všeho se vrhám s obrovskou energií. Předešlé ročníky Bohemia Jazz Festu vždycky dopadly dobře, ale letos to bylo extrémně složité a já si uvědomil, že už na to nemám tolik energie. Kromě toho mám za to, že jsou věci, které se nedělají. V České republice to ale neplatí.

Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že když se jednou s někým na něčem domluvím, platí to. Není to ale bohužel vůbec obvyklé. Letos se mi například stalo, že jsem měl dohodnutého partnera, který přislíbil festivalu značnou finanční částku. V květnu mi však sdělil, že má pro letošní rok na sponzoring nižší rozpočet a festival nepodpoří. Bylo to dva měsíce před startem festivalu a já to musel přijmout a hledat partnery jinde. Podobných případů o nedodržení slibu nebo dohody mám víc.

V téhle zemi existuje pro mě nepochopitelné pořekadlo o tom, že slibem nezarmoutíš. Nikde jinde jsem se s ním nesetkal, obvyklá jsou naopak pořekadla o tom, že slovo platí. Možná to ale svědčí jen o mé naivitě. Příští rok mi bude šedesát, to bych už měl být obezřetný a nevěřit každému. Já jsem ale snílek, i když jsem za to někdy sám na sebe naštvaný.

Asi ano, těch krásných okamžiků bylo díky tomu mnohem víc. Loni za mnou na Staroměstském náměstí v Praze přišel jeden pán a řekl mi: Po revoluci jsem jezdit na Západ. Líbilo se mi to tam, ale vždycky jsem se vrátil. Díky těm cestám jsem vnímal, že žiju na Východě, kde se toho moc nezměnilo. V roce 2009 jsem šel náhodou přes Staroměstské náměstí, kde se konal Bohemia Jazz Fest a právě vystupoval Američan Stanley Clarke. Zastavil jsem se, zaposlouchal a poprvé si řekl, že tu ta revoluce opravdu proběhla.

Beru to tak, že sem vozím skvělou kulturu. Víte, jsem přesvědčen o tom, že kultura země je to, co v ní člověk vidí na ulici. Zajít si do divadla na dobré představení je přirozené a správné. Člověk za to zaplatí a uvidí skvělou hru. Na ulici ale za nic neplatí a dostává to, co v té zemi skutečně je. Není to jenom v hraní muzikantů venku, je to i v tom, jak se lidé v dané zemi usmívají, jak se oblékají, jak se chovají. To je ta pravá kultura země.

Mívám ji před začátkem každého ročníku, když mám za sebou shánění peněz a spoustu jednání i dohadů s partnery nebo lidmi, jejichž požehnání ke konání akce potřebujeme. Pak ale akce začne a ta chuť se rozplyne.

Oslavujeme třicet let svobody. Na našem vizuálu je namalovaná klec na kanárky, ve které je na bidýlku saxofon, jenž přemýšlí, jestli vyletět, anebo zůstat uvnitř. Jazz je nejsvobodnější umění, a já bych byl rád, aby si lidi na našich koncertech položili otázku, jestli jsou třicet let po sametové revoluci skutečně svobodní. Vyletěli z té klece, anebo v ní ještě jsou?

Z Kalifornie přijede manželský pár Tuck & Patti. On je úžasný kytarista, který připomíná Jimiho Hendrixe, ona zpívá jako Janis Joplinová. Jejich koncert bude opravdovou oslavou svobody, protože ta je z jejich hudby skutečně cítit. Skvělý bude i můj kamarád, americký kytarista Ralph Towner. V letošním roce slaví padesát let existence německé kultovní vydavatelství ECM a on je ten, který pro ně nahrával jako jeden z prvních. Jeho jazz si našel vlastní cestu a dnes by ho asi mnozí pojmenovali jako world music.

Vynikající je i německý pianista Lorenz Kellhuber. Patří k těm, které jsem na festival zval už před lety, ale vyšlo to až letos. Získal několik německých hudebních cen a vystoupí s vlastním triem. Do Tábora přijede Ital Daniele Bonaventura, což je fenomenální hráč na malou harmoniku nazvanou bandoneon. Na pódiu se spojí s polským pianistou Krzystofem Kobylinským.

A svůj sólový koncert na Bohemia Jazz Festu odehraje i Lenka Dusilová. Je podle mě výborný, pro mě představuje přesně to, co je jazz. Jazz vyžaduje od hudebníka umět se rozhodnout, jestli něco zahrát, anebo raději nezahrát nic, vyžaduje být opravdový muzikant. Lenka Dusilová to všechno ovládá.

Letošní festival je poprvé pod hlavičkou unsmoke, což znamená, že jestli kouříš, tak ne během koncertu, a když už musíš, tak se alespoň zamysli nad zdravější variantou. Je to nová akce společnosti Phillip Morris, která je naším hlavním partnerem.