Jazzman Ralph Towner: Stále tvořím a skládám

Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil do muzikálně založené rodiny. Maminka učila hru na piano, působila v orchestru, a tatínek hrál na trumpetu. Když mi bylo sedm, začal jsem se také učit hrát na trumpetu. Od té chvíle se hudba stala součástí mého života a nikdy jí nepřestala být. Na střední škole v Oregonu jsem pak studoval kompozici. V té době jsem byl ovlivněný Billem Evansem, kterého jsem poslouchal, a také jsem se naučil hrát na klavír. Velice rychle jsem si osvojil improvizaci. Hra na piano pro mě byla určitým způsobem snadná a intuitivní.

Kytara mi připadala jako malé piano. Bylo mi dvaadvacet let, když jsem si řekl, že by mohla být mým instrumentem. Rozhodl jsem se tenkrát tak trochu zničehonic, opustil jsem Ameriku a přestěhoval se do Vídně. Tam jsem hru na kytaru studoval. Byl to trochu šílený nápad, protože jsem ji nikdy předtím v ruce nedržel.

Ale měl jsem svobodu a volnost, protože moji rodiče už nebyli naživu, což byla v jistém smyslu výhoda. Tatínek zemřel, když mi byly tři roky. Myslím, že ta obrovská bolest, kterou jsem prožil, byla jedním z důvodů, proč jsem se mohl stát dobrým hudebníkem.

Zeptal jsem se tehdy muzikantů, kteří mi byli blízcí, jestli neznají dobrého učitele na kytaru. Doporučili mi hudebního pedagoga Karla Scheita, jenž působil ve Vídni. A tak jsem se tam přestěhoval.

Často jsem neměl co jíst, veškeré oblečení na mně viselo. Živobytí ve Vídni pro mě bylo finančně náročné, a tak jsem se po roce musel vrátit zpátky do Ameriky. Tam jsem si hraním vydělal na další roky.

V každém případě jsem ve Vídni trávil celé dny hraním na kytaru. Bylo to období, na které vzpomínám rád. Hra na kytaru mě tehdy pohltila. Užíval jsem si jí, přestože jsem neměl peníze a Vídeň byla v té době velice zanedbaným městem.

Potkali jsme se na konci šedesátých let v New Yorku. Byl jsem v tu dobu již pár let součástí tamější jazzové scény. Setkávala se tam spousta hudebníků, kteří zkoušeli nejnovější styly. Přidali jsme se tenkrát k již existující kapele. Vyrazili jsme brzy na turné v Americe.

Pro mě to bylo první turné v životě, a bylo skvělé. Nicméně jsem cítil, že bych se rád vydal trochu jiným směrem. A tak jsme se po roce od té kapely s dalšími třemi přáteli oddělili a založili Oregon.

Je to neuvěřitelné. Nejsme ale už v kapele všichni, dva z naší čtyřky nás opustili. Vždy mezi námi panovala nejvyšší forma souznění a harmonie. Každý z nás měl zároveň vlastní sólovou kariéru. To je velice důležité. Není dobré, pokud se všichni členové kapely soustředí jen na jednu věc. Často pak vzniká jakési napětí a muzikanti v kapele spolu často soupeří.

Momentálně nové album Oregonu nevzniká. Nicméně stále tvořím a skládám hudbu. V tuto chvíli si nejsem jistý, jaký projekt bude můj následující. Momentálně přemýšlím o tom, s kým bych ho rád vytvořil. Mluvil jsem se spoustou hudebníků a stále jsem se nerozhodl.

Nejprve ke mně přijde jedna melodie, kterou slyším, do ní začne vstupovat druhá, po ní třetí následovaná čtvrtou. Je to jakési vrstvení tónů a linek na sebe. Poté, co mám prvotní melodii v mysli, už se jí nemůžu zbavit. Musím s ní nějakým způsobem pracovat a dokončit ji. Když mě zrovna nic nenapadá, jdu si třeba sednout pod strom.

Čím více skládáte, tím jste pak schopni snáze rozpoznat, o jak zdařilou skladbu se bude ve výsledku jednat.