Článek
Jak vznikl váš výukový program?
Učil jsem malé děti v New Yorku a napadlo mě, že bych jim mohl dát pro jejich vztah k hudbě víc. Připravil jsem tedy dvanáct dvacetiminutových lekcí denně, na kterých jsem pouštěl hudbu pro děti i dospělé a vyprávěl o ní. Tak vznikl cyklus, který dnes prezentuji i v České republice.
Proč se jmenuje Timbalooloo?
Hlavní myšlenkou mé metody je, že hudební nástroje jsou zosobněny, mají jména. Jedno tříleté dítě chtělo doma svým rodičům názorně ukázat, co jsme probírali. Předvedlo jim jednu lekci a jeden z nástrojů pojmenovalo timbalooloo. Tím dalo název celému projektu.
Narodil jste se v Izraeli, ale žijete ve Spojených státech. Proč?
Má rodina se do Ameriky přestěhovala, když mi byly čtyři roky. Žili jsme v Bostonu.
Jste držitelem ceny Grammy. Za co jste ji získal?
Jsem jejím spoludržitelem za kompilační album All About Bullies… Big and Small. Podílela se na něm řada muzikantů a autorů, já byl jedním z nich. Vyšlo v roce 2011 a poukazuje na šikanu.
Ve vaší hudbě se často objevuje inspirace africkou kulturou. Co vás právě k tomu vede?
Mám dobré zkušenosti s tamními skladateli. Mnohokrát jsem v Africe byl, hrál jsem tam i tančil. Tamní kultuře propadli všichni členové mé kapely, rádi se tam vracíme.
V nejbližší době tam plánujeme natočit skladby pro projekt Open Arms. V různých zemích světa nahráváme s tamními muzikanty improvizační skladby, které pak vydáme na albu.
V mé hudbě je nicméně více vlivů. Velmi se spojuje s tancem, protože ho mám rád. Tomu propojení jsem se naučil od hudebníků ze západní Afriky. Jejich muzika je taková, že i když se při jejím poslechu rozhodnete sedět, stejně vás nakonec přiměje k tanci.
Jaké je poselství vaší hudby?
Miluju překvapení. Obvykle na koncertech části skladeb vynechávám a ten prostor dávám k dispozici všem nám, kteří hrajeme, abychom ho vyplnili třeba z pocitů ze zážitků, které jsme ten den měli. Mám rád hravost a improvizaci. Některé mé koncerty jsou celé postavené na improvizaci. Vím také, že hudba v lidech probouzí lásku a potlačuje nenávist.
Co vás vedlo k tomu, hrát loni na pražském hlavním nádraží pro lidi z Ukrajiny?
Nejprve jsem hrál uprchlíkům v Polsku, hlavně dětem, a potom jsem se přemístil do Čech. Vedly mě k tomu osobní důvody, válka na Ukrajině se mě dotýká. Snažil jsem se těm lidem zpříjemnit osud. Se spoustou z nich jsem hovořil, slyšel jsem jejich příběhy.
Když jsem hrál pro ukrajinské děti v jednom azylovém domě v polském Krakově, všiml jsem si, že se začaly usmívat. Vytvořit úsměv na jejich tvářích bylo maximum, co jsem jim mohl dát.