Jazzman Najponk: Připadám si jako neviditelný muž

Není to pro mě obvyklé. Tu a tam se to stalo, třeba na večírku mého kamaráda, jednorázově v hotelu pro hosty nebo před časem v klubu pro starší obecenstvo, které reagovalo skvěle. V Londýně jsem odehrál hodinový set pro postižené děti.

V obleku a s motýlkem jsem ale hrál naposledy sólově v roce 1996 v pražském Rudolfinu. A musím říct, že byť jsem byl velmi dobře připraven, zaskočila mě změna prostředí.

Po domácích zkouškách to ve velkém sále bylo, jako bych z trabantu skočil do rolls-royce. Chvíli jsem nevěděl, co se se mnou děje.

Je pravděpodobné, že jsem na ně někdy hrál, ale přesně si to nepamatuju. Je to vyhlášená značka a určitě budu hrát na krásný nástroj. Současně vím, že důležitá je chemie, která vznikne mezi nástrojem a interpretem.

Před časem jsem byl v mnichovské prodejně Steinway & Sons Store. Je to pětiposchoďový obchod, ve kterém neprodávají jen piana Steinway, ale i jiné značky. Prodavači byli velmi vstřícní a řekli mi, že si mohu vyzkoušet třeba všechna. A tak jsem si sedal od jednoho ke druhému a na každé chvíli hrál.

Většina nejdražších pian Steinway mi osobně moc neseděla. Ve třetím patře jsem však objevil krátké křídlo rakouské firmy Schimmel, a to mě ohromilo. Byl to nástroj mých snů, chemie se okamžitě dostavila. Bylo to, jako když chlap potká tu správnou ženskou.

Stálo padesát pět tisíc eur, takže ne.

Mohu hrát většinu z toho, co hraju s triem. U některých skladeb mám ale zažité mechanismy, které fungují jen s ním, do těch se nutit nebudu. Mám připravené ty, které budou fungovat jen v klavírní interpretaci, a přidal jsem pár dalších včetně standardů. Je také pravděpodobné, že mi během koncertu přijde na mysl nějaká neplánovaná skladba a já ji zahraju.

Kdyby to šlo, bylo by to krásné. Ono to u nás ale moc nejde. Přiznám se, že si v Česku připadám trochu jako neviditelný muž. Naopak v některých jiných zemích má hudba Najponk tria velmi dobrý ohlas. Naše alba pravidelně vycházejí v Japonsku a tamní vydavatel mě neustále žádá o nová. Jazz se tam velmi dobře prodává. Velkou skupinu fanoušků máme i v Jihoafrické republice. Před lety si nás našel jeden tamní nadšenec, přinesl do své země naši hudbu a ona se tam tak rozšířila, že v ní začal distribuovat naše alba. V letech 2015 a 2016 jsme tam hráli. A mimochodem ten zájem o nás se týká zejména komunity černochů.

Zdá se, že bude na dlouhou dobu poslední. Vrátím se k triu, se kterým pracujeme kontinuálně. Mám teď nejlepší kapelu za celou svou kariéru, jsou v ní ještě kontrabasista Taras Voloshchuk a bubeník Marek Urbánek. Skládáme vlastní skladby, hrajeme standardy, které jsme dosud v repertoáru neměli, a věříme, že se nám podaří dostat i na pódia dalších zemí.

Může se vám hodit na Zboží.cz: