Článek
Obě alba jsou výběrem z vaší tvorby. Kolik vašich skladeb by podle vás mohlo na výběrových deskách být?
Těžko říct. Jisté ale je, že Zdeňkovi Svěrákovi a mně na Ochranném svazu autorském řekli, že jsme napsali přes čtyři sta písniček. A s Karlem Šípem sto, takže by se dalo říct, že úmrtnost mých písní je docela velká. Z těch, co jsme napsali, je jich podle mého názoru asi padesát takříkajíc provozuschopných. Většinu z nich hraju na koncertech a dětských představeních.
Poznáte, která písnička se nechytí?
Se Zdeňkem Svěrákem připravujeme skladby pro pořad Hodina zpěvu. V každém uvedeme asi osm nových písniček a víme, že dvě z nich se chytí. Nevíme ale, které to budou.
Vůbec nemáte ponětí?
Skutečně ne, jsme špatní prognostici. Z každé Hodiny zpěvu ale právě ty dvě písně tvoří základ mých koncertních vystoupení. A hraju je i na koncertech pro dospělé nebo na letních festivalech, kde je zastoupena generace lidí na prahu dospělosti.
Dokážete už po těch letech říct, podle jakých parametrů lidé rozhodují o tom, jestli novou písničku přijmou?
Použil jste krásné slovo – parametry. Víte, hit se nedá napsat, hit se stane. A z písničky ho udělají lidé, ne autor. Napsali jsme písně k pohádce Princové jsou na draka. Jsou mezi nimi Je statisticky dokázáno nebo Kdyby se v komnatách, které se ujaly. Vzpomínám si ale, jak Zdeněk Svěrák říkal, že písničku Dělání nám lidé možná odpustí. Tvrdil, že je to takzvaná nabádavka a lidé něco takového nenávidí. Jak jsem ale říkal, jsme špatní prognostici. Ta písnička se ujala a stal se z ní největší hit z celé té pohádky.
Usedáte ke skládání s tím, že chcete napsat hit, respektive písničku, na kterou lidé nikdy nezapomenou?
Spíš to beru tak, že mám štěstí na výborné parťáky. Není jich moc, ale jsou. Mám na mysli Zdeňka Svěráka a Karla Šípa. Dělal jsem i s jinými textaři, ale mezi mnou a nimi to začalo báječně fungovat, což inspirovalo i mě jako skladatele. Nevím, jak je možné, že jsme si zrovna my sedli, a vlastně to ani vědět nechci.
Existuje nějaká písnička, kterou lidé nepřijali, ale vám přirostla k srdci?
Ne, protože jsem už dávno ve stavu, kdy respektuju výběr publika. Když lidé písničku chtějí, je to v pořádku. Nemá cenu říkat, že jim nějakou jinou pro jistotu zahraju ještě popatnácté, protože si myslím, že se jim přece musí líbit.
Jakou vazbu tedy ke svým písničkám máte?
Se Zdeňkem Svěrákem k nim přistupujeme jako k našim dětem. To znamená, že i když se nepovedou, máme je rádi. Péči dáváme všem.
Co předchází tomu, že si sednete k pianu a začnete skládat?
U mě je to trochu jiné než u jiných skladatelů. Z pětadevadesáti procent totiž skládám na texty, takže to, co mě inspiruje, jsou ony. Vyhovuje mi to. Těch pět procent ale není marných. Dříve než text vznikla muzika k písním Holubí dům, Mravenčí ukolébavka nebo Chválím tě, země má. Když zase píšu hudbu k filmu nebo televizní inscenaci, pomáhá mi, že se mohu alespoň na kus snímku podívat. Sleduju přitom tempo díla, což je pro mě stejné jako přečíst si text. Hudba je z mého pohledu jakýsi kabát, který textu nebo filmovému dílu dávám.
Napsal jste už svou nejlepší písničku?
To je těžká věc, opravdu nevím. Pořád si ale říkám, že je to ještě přede mnou, že ještě nějaký velký hit napíšu. Energii mi dávají koncerty, respektive lidé na nich. Strašně mě to nakopává.