Článek
Hamlet patří k vysněným hereckým rolím. Také jste po něm toužil?
Zatímco už na JAMU po něm mnozí moji spolužáci toužili, já moc ne. Jednak jsem měl a mám respekt k rozsahu textu, veršům i k tomu, jak tato role zbožštěla. Stala se z ní ikona. Když chce někdo zobrazit herce, vyjde mu z toho muž s lebkou v ruce neboli Hamlet.
Takže já jsem po něm netoužil a on přišel sám před čtrnácti lety v inscenaci Dejvického divadla. A to ještě jsem do ní vstoupil za kolegu, který ji rozezkoušel, ale pro velké nasazení v repertoáru se jí posléze vzdal.
Hamlet nabízí mnoho výkladů, v zásadě však každá volba směřuje buď k politické nebo rodinné hře. Jaký je ten váš a Vajdičkův Hamlet?
Stejně jako v případě dejvické inscenace, je víc o rodinných vztazích, i když koncepce Michala Vajdičky se dotýká i roviny politické, a to velmi zajímavým způsobem. Politické téma je obsažené v touze po změně ve společnosti, po revoluci, jež se promítá do postavy Hamleta, který jako by byl k realizaci téhle myšlenky využit, ne-li přímo manipulován.
Ale základní výkladové linie je rodinná, vztahová, intimní, tvoří ji skutečnost, jak Hamlet naloží s informacemi, které v úvodu hry získá, jestli jim uvěří, jestli je dokáže využít, nebo ne. A také jestli jeho touha po pravdě je tak silná, že se kvůli ní dokáže vzdát lásky, úplně změnit svůj život, a dokonce i zabít.
Do jaké míry je Hamlet mstitelem z vlastní vůle a do jaké z vůle jiných. To jsou velmi vzrušující otázky a možnosti. Když jsme zkoušeli Hamleta ještě u stolu v kavárně Dejvického divadla, uvědomil jsem si, že ten příběh by fungoval, i kdyby se hrál v jedna plus jedna v paneláku v Litvínově. Natolik jsou vztahy v něm obsažené čitelné a aktuální.
Do jaké míry byly pro rozhodnutí vstoupit do této role důležité osoba režiséra Michala Vajdičky a partnerství dejvických kolegů?
Byly zásadní. Kdyby s nabídkou přišel někdo jiný, nevím, jestli bych na ni kývl. Ale s Michalem Vajdičkou si rozumím, víme, co od sebe můžeme očekávat. Velmi mě zaujala jeho úprava Shakespearova textu, z něhož osekal všechny renesanční ozdoby a figury navíc, pokud se v případě Hamleta dá vůbec říct, že je tam některá figura zbytečná. Ale jeho úprava pospojovala postavy zvláštním, chytrým a funkčním způsobem.
Práce s Michalem mě baví a s kolegy v inscenaci také. S Lenkou Vlasákovou, která hraje Gertrudu, se znám řadu let. I když jsme spolu nikdy na jevišti nehráli, jen točili, dobře na sebe navzájem slyšíme, což je důležité, protože dialog Hamleta s Gertrudou pokládám za stěžejní.
Ale podobně je tomu i s oběma Veronikami, které hrají Ofélii, s Hynkem Čermákem coby Claudiem, Láďou Hamplem, Vladimírem Polívkou, Petrem Vrškem a Pavlem Šimčíkem. Z Dejvického divadla jsem zvyklý vnímat inscenaci jako celek a být její součástí.
Vrátil jste se k Hamletovi o řadu let starší. K této roli ale herec potřebuje nabrat jisté profesní i lidské zkušenosti…
Určitě. A i kdybych se to tam nesnažil dostat vědomě, podvědomě se to na výsledku jistě projevilo. To, že jsem starší, zkušenější, unavenější, někdy mám větší, někdy menší radost ze života, to všechno se na mém Hamletovi nutně podepsalo.
Herec Jaroslav Plesl se necítí být vyvolenou bytostí.
Proč je podle vás Hamlet hra, která stále oslovuje diváky?
Protože je to hra nesmírně bohatá, dotýká se tolika životních ploch a rovin, že si v ní každý objeví tu svou. Jsou tam téměř všechny vztahy, které vás napadnou, od rodinných přes milostné až po přátelství. A čím déle se Hamletem zabývám, tím víc v něm nalézám a tím ho mám radši. A možná je to i věkem.
Před čtrnácti lety jsem k němu spíš měl jen respekt, teď mě navíc i fascinuje. A kdybych ho četl za deset let, asi to zase bude jiné.
Platí to i o vašem vztahu k Shakespearovi?
Právě že ano, i když se musím přiznat, že jeho komedie mě zase až tak moc nebaví. Zato tragédie jsou geniální. A v každé je obsažený celý svět.
Přináší vám Hamlet pocit zadostiučinění, že jste se stal hercem?
Nevím, jestli je právě pocit zadostiučinění… Víte, já jsem si nikdy nedovedl představit, že bych v životě dělal něco jiného. Kvůli herectví jsem opustil i historii, kterou jsem chtěl studovat, a nikdy jsem nelitoval, že jsem se stal hercem. Teď se k historii zase vracím a hrozně moc mě baví.
Nejsem zastáncem názoru, že jako herci jsme vyvolené bytosti. Vždycky jsem chtěl být, a věřím, že jsem, poctivým hercem, jenž neodflákne představení a kterého čím dál víc zajímá herecké řemeslo.
A také diváci. Daleko víc než dříve s nimi vstupuju do kontaktu, daleko víc je vnímám a potřebuju. A Hamlet na Pražském hradu je dalším krokem na téhle cestě do hloubky herectví.
Může se vám hodit na seznamu: