Článek
Kolik máte doma knih?
Moc ne. V řádu stovek. Pořád je třídím - co odumřelo, odřezávám. Sbírka není příliš rozsáhlá, zato hutná.
Která je nejvzácnější a čím?
Asi Nezvalova Valérie a týden divů, vydání z druhé poloviny 40. let s ilustracemi Františka Tichého. Titul samotný mě hypnotizuje už skoro třicet let a tohle vydání - vazba, papír, typografie, Tichého koláže - je opravdu pěkné, slastné.
Co je pro vás literatura? Proč se jí zabýváte?
Pod zjevnými věcmi je proud, který může prosáknout do viditelného světa. Energie, řekněme, základní vlna, základní informace. Lidé vnímaví k této energii, vodiví, víceméně schopní ji zažít a se svým zážitkem nějak konstruktivně naložit, píší slušné nebo i skvělé knihy, hrají dobré nebo i skvělé divadlo anebo v obdobné kvalitativní relaci tančí, malují, léčí rukama, komponují hudbu, učí nebo prostě jen vychovávají své děti. V daném okamžiku jsou schopni sdělit podstatné, dát přímo nebo nepřímo zprávu o zmíněném zážitku a dovést někoho dalšího k jeho sdílení. Přivinout ho. Slova, tóny, obrazy jsou pak jen různé druhy abstrakce, jejímž prostřednictvím se toto přivinutí odehrává, a každý si vybírá kód, pro jehož osvojení se cítí být vybaven. Pížl si vybral mimo jiné tenhle svět - proud slov. Slovo dělá muže.
Vystudoval jste herectví na Lidové konzervatoři a dějiny umění na FF UK, spolupracoval jste s Laurychovým divadlem, nyní hrajete improvizované divadlo s Evou Elxa a Nikou Novákovou v souboru PAP, vyučujete na Ježkově konzervatoři. Co je pro vás divadlo, či možná přesněji performing art?
Spolupráci s Laurychovými, mám ten dojem, odnesl čas. Naše dráhy se postupně odklonily. Eva Elxa, vlastním jménem Eva Dosedělová, mimo jiné moje kolegyně na konzervatoři, a Nika Nováková byly mé studentky, dnes jsou to spoluhráčky a přítelkyně. Jsme si nakloněni. To je základ našeho vystupování. To nám umožňuje rozvíjet přímo před divákem okamžiky společné inspirace. Možná i proto měl náš improvizační debut minulý týden v pražském klubu Rybanaruby takovou odezvu.
Jaký je pro vás vztah mezi divadlem, hudbou a literaturou? Co vás na těchto oborech zajímá, přitahuje?
Jak už jsem naznačil, jde o to zviditelnění tušeného. Mimořádným rysem divadla a jevištní improvizace zvlášť je přímočarost. Pozornost aktérů a publika se neprotíná v žádném artefaktu, jsou tu jen těla, mysli a jejich momentální vzájemnost. Když tu věc, která je ve vzduchu, nestihnete sdělit během nějakých devadesáti minut hry, ta situace se už nikdy nezopakuje. Vždycky už bude jen jiná chvíle, nové dobrodružství. Dřív, coby zanořený poeta, jsem z toho byl na nervy - teď si to užívám.
Sbíráte či sbíral jste v životě něco? Co, kdy a proč?
Co mi vydrželo od pátého roku věku až doteď, jsou comics. Později přibyly ještě knihy - dobrodružné a detektivky. Nejlépe s fantaskními prvky - Nobody, Fantomas a tak. Potom některé sci-fi. Ze stejných důvodů, jaké má patrně každý sběratel - subjektivní kouzlo. Předmět sbírky coby zdroj libosti a touhy. V posledních letech prostřednictvím svého syna s chutí sbírám také nové verze svých starých hraček.
A téma vaší nové prozaické knihy - sběratelství a literaturu - jste si zvolil proč?
Ono si spíš zvolilo mě. Tím sběratelským plánem jsem vlastně jenom formuloval jednu svoji dlouholetou fascinaci - to jsou ty prázdné domy, ztracené knihy, konspirační schůzky... Druhá linie knihy se odvinula od snu, který jsem měl před osmi lety, v době, kdy umírala moje máma. Závody ve volném pádu, leviatani, pohřební praktiky na Tahulú, to všechno bylo v tom snu. Chtěl jsem, aby kniha byla komplexní podobným způsobem jako hlavolam nebo desková hra, takže jsem ty dva plány zamontoval do sebe.
Existuje ještě revue Quašňák? Co pro vás znamenala?
JAROSLAV PÍŽL
Jaroslav Pižl (1961) právě vydal v nakladatelství Petrov novelu Sběratelé knih. Zvláštní, magická atmosféra Prahy, jež je v ní zachycena, i téma sběratelů starých dobrodružných knih a tiskovin navazuje na literární myšlení a tvorbu Meyrinkovu či Kafkovu a rozvíjí tajemné, konspirační motivy, jež do literatury vnáší Umberto Eco. V našich podmínkách je dnes Pížl těžko zařaditelným solitérem. V roce 1992 obdržel Cenu Jiřího Ortena za sbírku Manévry, postupně vydal další čtyři básnické sbírky. Patřil ke kmenovým autorům revue Quašňák, učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, spolupracuje s Divadelním souborem PAP. Pro návštěvníky jeho recitací bývá zážitkem nezvykle dokonalý projev, připomínající až fyzické básnictví Petra Váši.
Nejspíš existuje, v nějaké symbolické podobě, ale v podstatě beze mě. Quašňák znamenal vykročení, pod jeho křídly jsem v květnu 1989 poprvé přednášel texty z Manévrů a péčí Štěpána Kafky pak v jeho nakladatelství Q Manévry o tři roky později vyšly. V posledních letech jsem si v rámci quašňákovských vystoupení zkoušel nové věci, hlavně improvizované texty, a tento můj nový zájem teď celkem přirozeně vyústil ve spolupráci s divadlem PAP.