Článek
„Určitě jste si všimli, že jsem to celé na pódiu udělal jako za starých časů,“ řekl na začátku koncertu. „Vzal jsem si obyčejnou židli, stojany, do nichž jsem dal mikrofony, přinesl jsem si na pódium texty a pořídil jsem si v obchodě i stylovou písničkářskou košili. Kytara, na kterou koncert zahajuji, má třicet čtyři let. Koupil jsem ji od Pepy Streichla.“
Zahrál na ni ale jen pár prvních písniček, potom ji odložil se slovy, že je stařičká a potřebuje si odpočinout. Uložil ji stranou, chopil se své novější a přitom podotkl, že vedle ní na zemi je symbolicky postavena láhev stoličné vodky, to jako vzpomínka na osmdesátá léta, kterým večer věnoval. On sám už mnoho let alkohol nepije.
Přehrával potom nejenom skladby z uvedené doby, ale recitoval také básně, které tehdy vznikly. Zazněla i ta, kterou si původně složil, aby ji několik dnů po sametovém převratu v Praze přednesl na Václavském náměstí z budovy Melantrichu. Hudební publicista Jiří Černý mu ale tehdy řekl, ať raději zpívá, a tak ty verše zůstaly u příležitosti, pro kterou byly Nohavicou napsány, nezveřejněny.
V Heligonce, ve které bylo tradičně vyprodáno, došlo i na písničky, které napsal v roce 1987 pro Václava Havla, anebo v roce 1983 poté, kdy u nás sovětská vojska umístila rakety.
Veškeré skladby prezentoval Nohavica sám s kytarou. Zazněly písně Když mě brali za vojáka, Jacek, Pavilon č. 5, Psohlavci, Kývací plyšový pes a další. V závěru zazpíval Sako ze sametu, jedinou ze svého několik dnů starého alba Poruba.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: