Článek
Je to první deska, která byla nahrána ve vašem klubu?
Ano, první.
Proč album písniček Petra Hapky vzniklo právě tam?
Důvodů je více. Petru Hapkovi by se Heligonka určitě líbila. Je to klub, který jeho písničkám sluší. Když jsem byl producentem Michalem Pekárkem a textařem Michalem Horáčkem osloven, abych se podílel na tomto projektu, napadlo mě svolat ho právě do Heligonky. Z vlastní zkušenosti vím, že tak velký koncert s účastí tolika lidí bývá často v zákulisí nervózní. Věřil jsem ale, že v Heligonce se z nás stane parta. Michal Pekárek nakonec řekl, že je to ideální prostor s dobrou akustikou i energií, a tak bychom tam mohli oba naplánované koncerty nahrát a pak z nich vydat album.
Je to autentická nahrávka, anebo se ještě upravovala ve studiu?
Některé maličkosti se upravovaly přímo v Heligonce. Jsou to drobnosti, které nebyly podstatné. Není to ale tak čistý koncertní záznam, jakým bylo mé album Tři čuníci, jež jsem natáčel tak, že Karel Plíhal pustil magnetofon a za čtyřicet pět minut vznikla nahrávka, kterou jsme dali kompletně na album. Miláček žen a vetešníků je z devětadevadesáti procent nahrávka z klubu. A má stejnou energii, jakou měl koncert.
K písním Petra Hapky přibyla jedna vaše, titulní. Snažil jste se při jejím psaní být tak trochu Petrem Hapkou?
Ono to šlo samo. Je to jedna z písniček, které přijdou, a člověk neví, kde se vlastně vzaly. Michal Horáček mi poslal text, který se mi líbil, a já vzal do ruky svou sedmistrunnou ruskou kytaru, neobvyklý starobylý nástroj, jenž má v sobě ducha, zahrál jsem G dur a písnička pak přišla přirozeně a celá. Když se na ni podívám s odstupem času, cítím, že v ní duch Petra Hapky je.
Kde se u vás vzala sedmistrunná ruská kytara?
Někdy v šestadevadesátém roce, v časech natáčení alba Divné století, jsem si ji nechal vyrobit u přátel v Jihlavě. Po revoluci jsem se dostal k videonahrávkám písniček svých oblíbených ruských autorů a bylo mi divné, jaké akordy na nástrojích chytají. Když jsem se o to zajímal, dozvěděl jsem se, že hráli na sedmistrunnou ruskou kytaru. Přišlo mi to jako geniální věc, a tak jsem si ji nechal vyrobit. Mimochodem, k té kytaře se váže ještě jedna píseň, která přišla takříkajíc úplně sama. Je to Starý muž z alba Divné století. Složil jsem ho na tuto a pro tuto kytaru.
Co pro vás klub Heligonka znamená?
Je to další etapa mého života. Nechci to zveličovat, ale je to důležité. Přišel prostě čas, abych si našel takové domácí místo, vlastní hřiště. V architektu Pleskotovi jsem objevil člověka, který věci, jež jsem cítil, v klubu zhmotnil. To ale pochopí teprve ten, kdo se přijede podívat. Musím také přiznat, že bych si na provozování klubu netroufl, kdybych vedle sebe neměl Pavla Giertla, který byl dlouhá léta dramaturgem ostravského klubu Parník. Šel do toho se mnou a klub vede po provozní a dramaturgické stránce, zatímco já jsem ten, který je vidět.
Znamená to, že budete hrát už jen v Heligonce?
Kdepak, budu normálně koncertovat tak jako dosud. Teď ale musíme Heligonku rozjet, takže se mé koncerty objevují v programu častěji, zhruba třikrát do měsíce. Umožňuje mi to zahrát si na nich i písničky, na které na běžném koncertě není čas. Obvykle hraju skoro dvě hodiny a dojde na třicet písní. Já jich ale napsal na dvě stě padesát. A tak jsem na leden do Heligonky připravil koncepční večer Básníkům české země, na kterém budu zpívat zhudebněné básně. V lednu také zahraju všechny sportovní písně, které v repertoáru mám a které znám. Na 8. březen jsem připravil program Bonboniéra k MDŽ, což bude série milostných písniček pro ženy. Prostor pro sto šedesát lidí a častější koncertování mi to všechno umožňují.
Vydáte v dohledné době nové album?
Na konci března 2016 se zavřu v klubu Heligonka a začnu natáčet desku. Mohla by vyjít v mém oblíbeném termínu, tedy v červnu. Jaká a o čem bude – to se sám nechám překvapit. Ale písniček se mi nashromáždilo dost.