Článek
Minulým albem Ikarus (2008) jste bezprostředně reagoval na to, co se dělo kolem vás. Má i toto podobný základ?
Vždycky reaguju na to, co se kolem mě děje. Přesto bych ale nic konkrétního z nové desky nevypichoval. Karel Plíhal říkává, že každá deska je dokumentem tvé duše té doby. V danou chvíli to třeba člověk necítí, ale po letech zjistí, že takový opravdu byl. Bylo to tak s albem Ikarus, stejně tak třeba s deskou Darmoděj, takové je i Mikymauzoleum.
Všechny mé nahrávky jsou obrazem toho, jaký jsem v dané době byl. Písně, které jsou na nové desce, jsou tedy shrnutím určité doby, během které jsem si chodil po světě, skládal a dával si je takříkajíc do batohu. Když byl plný, začal jsem se v něm přehrabovat a usoudil jsem, že bych mohl něco natočit.
Na desce vás doprovází polský akordeonista Robert Kuśmierski. Jak jste se setkali?
Bylo to šťastné setkání a snad by se dalo říct, že to byl výrazný důvod k natočení desky. Koncertujeme spolu už několik let a jeho doplnění mé kytary slovanským akordeonem a nyní i klavírem nám na koncertech vykrystalizovalo ve velmi jemný komorní písňový tvar. Mám pocit, že se vracím ke svým folkovým kořenům do osmdesátých let. Troufám si říct, že jsme natočili album, které posluchač uslyší na koncertech tak, jak si je naposlouchal doma. Aranže písniček jsou střídmé, přitom je každá trochu jiná a všechno to pěkně drží pohromadě. To je možná nejvýraznější znak celé desky.
Má ještě nějaký?
Nedokážu posoudit, jak na lidi po poslechu působí. Přiznám se ale, že byť to nedělám často, sám od sebe jsem si už doma některé písničky z desky několikrát poslechl. Mohu si tedy myslet, že se jich pár podařilo. Rozhodně ale na albu není žádná píseň ani téma, které by napovídaly, že je o tom anebo o tom. Nemá žádné motto.
Na internetu již řadu měsíců zveřejňujete takzvané Virtuálky, písně, kterými reagujete na aktuální dění ve společnosti. Jsou nějaké i na desce?
Virtuálek jsem už nahrál zhruba sedmdesát a z nich jsem na desku vybral tři. Jsou to ty, které unesly časový odstup a současně zapadají do konceptu alba. Ačkoli jsem říkal, že není nějak programově stavěné, jsou na něm některá témata, která se opakují. Byl jsem si jich vědom a chtěl jsem je trochu prohloubit. Pokud bych měl to nejdůležitější téma přece jenom pojmenovat, nazval bych ho „plynutí času“.
Úvodní píseň Řeka zapomnění navozuje atmosféru vody, která teče a mizí, a závěrečná písnička je oslavou všech, díky nimž tu více než tisíc let mluvíme česky. Oblouk klenoucí se staletím je vlastně obloukem celé té desky. Pár Virtuálek se mi do tohoto obrazu pomíjivého světa hodilo.
Nedávno jste nahrál pro české fotbalisty písničku Tři rohy penalta. Vedlo vás k tomu pouze fanouškovství?
Ano, neměl jsem žádné jiné důvody. Baví mě skládat písničky, opravdu moc. Teprve čas ale ukáže, které se podařily a lze je dál hrát. Tuhle skladbu jsem rozepsal proto, že jsem fanoušek, a dopsal proto, že jsem hrál fotbalistům na mistrovství Evropy. Mám ještě Písničku brankáře, ale ta se moc nepovedla, je to spíš básnička.
Zůstane básničkou?
Nevím, uvidíme. Mám desítky různých hudebních a textových náčrtů, skic a pokusů. Není to tak, že všechno, co napíšu, bych musel za každou cenu dokončit do finálního tvaru a pak zveřejnit. Fotbalovou píseň jsem udělal proto, že jsem chtěl potěšit lidi. Dal jsem ji na web, mám spoustu ohlasů a lidé si ji po netu posílají.
Nevadí vám to?
Naopak, jen ať si lidé mé písně posílají. Je mi jedno, jak se šíří.
Patříte k autorům, kteří mají potřebu každý den sednout ke kytaře a skládat?
To určitě ne. Dokonce si připadám líný. Kdybych skládal denně, napsal bych za rok tři sta pětašedesát písniček. Jenže to já nenapíšu. Často to ale zkouším, protože mě to nikdy nepřestalo bavit.
