Hlavní obsah

Japonská hudebnice Hiromi: Porozumět pianu je práce na celý život

Japonská pianistka Hiromi okouzlila publikum letošního ročníku festivalu Colours of Ostrava, který proběhl v červenci. Do multifunkční auly Gong přijela se smyčcovým kvartetem. To zní i na jejím loňském albu Silver Lining Suite, o němž byla během rozhovoru, který před svým vystoupením v Ostravě Právu poskytla, rovněž řeč.

Foto: Tomáš S. Polívka

Hiromi na ostravském festivalu.

Článek

Letos jste již v České republice jednou vystoupila, na festivalu JazzFestBrno. Jak se vám na něm hrálo?

Byla jsem nadšená. Lidé v České republice dávají svou lásku k hudbě vždy najevo a já si to pokaždé užívám. Přesně za touto komunikací s posluchači tak ráda cestuji a v Čechách ji vždy silně pociťuji.

Poprvé jste u nás vystupovala ve třinácti čtrnácti s Českou filharmonií…

Nebylo to nic velkého, hrála jsem s ní jednu skladbu. Přesto je to pro mě silná vzpomínka. Byla jsem tehdy poprvé v České republice a ten koncert se konal v překrásné Dvořákově síni Rudolfina v Praze. Byl to opravdu krásný zážitek.

Jezdila jste v tom věku hrát do zahraničí běžně?

Ne, to vůbec. Jen jednou nebo dvakrát ročně na nějaké menší vystoupení. S tím, jak je to dnes, se to nedá srovnat.

Na Colours of Ostrava jste přijela se smyčcovým kvartetem. Neomezuje vás to v improvizaci, která je výraznou součástí vašich vystoupení?

Ne, i v tomhle formátu jí věnuji velké úseky. Cítím se stejně svobodně, jako když vystupuji sama. Smyčce hrají podle not, které jsem jim napsala, ale sama pro sebe notové zápisy ani pro tento koncert nemám. V podstatě celou dobu improvizuji na podkladu těch smyčců.

S tímto kvartetem jste nahrála album Silver Lining Suite. Čím je pro vás ten projekt výjimečný?

Hudbu jsem napsala během pandemie. Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá koncertovat od svých deseti let, bylo pro mě těžké, když tahle součást života tehdy odpadla. Skládat doma bylo jediné, co jsem mohla dělat. Myšlenka, že muziku, kterou složím, jednoho dne zahraji pro živé publikum, pro mě byla velmi motivující.

Psala jsem o svých emocích a teď, když mohou skladby zaznít naživo, mám pocit, že jsou konečně kompletní. Pro mě je to něco hodně odlišného od dřívějšího pořádku.

Patříte k nejrespektovanějším hudebníkům na světě. Cítíte se někdy nejistě?

Upřímně řečeno o tom takhle nepřemýšlím. Když jsem ale začínala, byla to pro mě výzva hrát pro lidi, kteří mě vůbec neznali a nevěděli, co ode mě čekat. Netušili, jakým způsobem hraji a že je to můj způsob komunikace.

V současné době se zase potýkám s jiným druhem výzvy. Mnoho lidí mě zná a mají naopak jasnou představu, co ode mě můžou očekávat. Možná na takovém festivalu, jako je ten v Ostravě, bude v publiku pořád hodně lidí, kteří žádná očekávaní nemají, protože mou tvorbu neznají, což je skvělé. Ale přece jen je dnes velmi snadné si každého umělce najít na YouTubu a před koncertem ho nejen slyšet, ale i vidět.

Na koncert pak lidé přicházejí s určitými očekáváními a mě baví se snažit je překvapovat. Chci ta očekávání překonávat. A tak každý den dám do vystoupení všechno, co mám. Moc mě nezajímá, kde zrovna jsem nebo jak si stojím. Zajímá mě jen hudba.

Když uvažujete o své tvorbě, máte na mysli, že je třeba se stále zlepšovat, nebo byste to pojmenovala jinak?

Porozumět doopravdy pianu je práce na celý život. Snad se mi to podaří. Každopádně ale cítím, že čím víc hraji, tím blíž se k němu dostávám. Když se do hry ponořím, občas nevím, kde končím já a kde začíná nástroj. Cítím se s ním opravdu propojená. Pak se mi daří lépe vyjádřit své emoce. Takže mým cílem je co nejvíc hrát a stále lépe tomu nástroji rozumět. A aby to nebyla jen jednosměrná láska, chci, aby i piano milovalo mě.

Máte při tvorbě na mysli i publikum nebo vstupuje do vztahu k hudbě, až když je vydaná na nahrávce, případně na koncertě?

Nedělám nic uměle. Jen hraji tak, jak chci já, a snad se to k lidem dostane. Snad to pochopí. Hraní je další pokračování cesty a dobrodružství. Sdílení hudby je pak jako spřátelení se s lidmi všude na světě. Skládání je ale interní proces.

Kdo měl ve vašem životě největší vliv na váš přístup k hudbě?

Když mi bylo osm, poslouchala jsem Oscara Petersona a Errola Garnera. Od nich jsem se naučila lásce k jazzu a improvizaci. V té době už jsem dva roky studovala klasickou hudbu, a když jsem objevila tyhle dva, otevřely se pro mě dveře k něčemu úplně novému. Navždy budou asi mými nejmilejšími mentory.

Co je pro vás důležité u hudebníků, se kterými máte spolupracovat?

Určitě je řada důležitých aspektů, abychom si hudebně sedli. Ale pro mě je úplně nejdůležitější, aby byli stoprocentně sami sebou. A myslím, že to platí pro cokoli, co v životě děláte, nejen pro hudební spolupráce.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Výběr článků

Načítám