Článek
Nedávno probíhaly konkurzy na muzikál Vánoční zázrak aneb Sliby se maj plnit o Vánocích. Premiéra bude v listopadu. Jaký jste měl z účastníků pocit?
Bylo to prima. Avizovali jsme konkurzy jen týden dopředu, ale i tak přišlo něco přes sto lidí a bylo z koho vybírat. Většina z účastníků už měla profesionální zkušenosti s divadlem. Pravda, když nedávno probíhal v Soulu konkurz na říjnovou premiéru mého Hamleta, tak tam přišlo na tisíc uchazečů! Jde o čtvrté korejské nastudování. V Soulu už dohromady odehráli přes čtyři sta padesát repríz.
Letos se navíc podařilo, že připravovanou premiéru nebude režírovat za naší supervize místní korejský režisér, ale Američan Robert Johanson, se kterým jsme tu americkou adaptaci napsali. Takže mi odpadá ta někdy vyčerpávající diplomatická bitva o každou scénu. Hamlet se vrací na scénu Univeral Arts Center, kde byl uveden poprvé – s hledištěm pro dvanáct set diváků. V únoru bude mít premiéru v Národním divadle v Bukurešti a v březnu v Tokiu. Vždycky si při tom vzpomenu na ty kecy o tom, jak náš věhlas končívá za Rozvadovem a Košicemi. Prostě se ta věc povedla. A měl jsem kliku. U nás jsem nikdy neměl tak skvělé recenze za muziku.
Pojďme od Shakespeara – Ledeckého inscenovaného v Koreji zpátky k Vánočnímu zázraku v Divadle Broadway… Měl jste při castingu jako autor už nějakou konkrétní představu obsazení některých rolí?
S režisérem Radkem Balášem máme celkem jednotný názor. A ta jména, která jsme pro Zázrak získali? Linda Rybová, Martin Dejdar, Marek Vašut, Petr Kostka, Petr Štěpánek, Naďa Konvalinková, David Matásek… Co k tomu dodat? Záruka kvality. A pro mě velká čest.
V muzikálu zazní písničky z úspěšného vánočního alba, které se o svátcích pouští v mnoha rodinách. Jde o sázku na jistotu, ke které stačilo „jen něco přidat“?
V životě bych si nikdy netroufl říct, že někde jdu na jistotu. Je pravda, že tu jsou dvě nové písničky a ostatní je postaveno na těch, které lidi opravdu znají. Takže to bude pro diváky hudebně přehledné. Vůbec jsem nečekal, jak elegantně nám ty písničky zapadnou do libreta, které jsme s Honzou Potměšilem právě dopsali.
Pro návštěvníky vašich muzikálů v Divadle Kalich je novinkou i současná spolupráce s Divadlem Broadway. Proč ta změna?
V Kalichu to byl báječnej kus života. Fakt super. Ale chtěl jsem se poslední dobou víc věnovat svým dílům v cizině a na další, třeba na dramaturgii divadla, nebyl čas a energie. Druhá věc je, že být stále spolumajitelem, tak bych dost dobře nemohl v rámci Prahy myslet na jiné scény a už jsem pocítil potřebu mít zase větší svobodu. Musím říct, že svoboda je drahá, ale stojí to za to. Mám pořád tu obrovskou výhodu, že svoje projekty si všechny sám vymýšlím a že se tím uživím.
Patří k té poznané svobodě i střídání bydlení v centru Prahy a v Krkonoších či v zahraničí?
Určitě. Na horách jsem napsal jak Hamleta, tak Galilea i Iaga. A dodělal jsem tam i Vánoční zázrak. Špindl je rozhodně místo, které mi autorsky svědčí. To už jsem si ověřil. Kočujeme mezi Prahou a Krkonošemi už čtrnáct let... Utíká to.
Když všechno vychází – píše to, skládá to, zpívá to, hraje to – tak se vezete jak na vlně. A když ne, tak už naštěstí vím, že to přejde,
Natolik, že i děti stárnou. Osynovi a dceři jste roky kromě jejich jmen nikdy nic moc v rozhovorech neříkal. A už je vidět, že si jdou svou cestou.
No právě, povedlo se, že jsou vidět sami za sebe, a ne proto, že jsou moje děti. Což jsem jim přál, aby se to povedlo. Já si nedělám iluze, že mě všichni mají rádi nebo aspoň respektujou. Je spousta lidí, který mě nemůžou ani cejtit. A setkání s nima je přesně ten moment, kdy bejt moje dítě není až taková klika. Ale Jonáš i Ester jsou sporťáci a jsou na nějakou tu ránu zvyklí.
Jonášovi je sedmnáct, je na výtvarné škole a už mu vyšla knížka komiksů. Marně jsem se ho snažil držet od muziky dál. Teď když přijdu domů, tak místo kreslení mlátí do kytary. Ale čím dál tím líp. Píše písničky a zpívá je se svou kapelou Ray-band. A šestnáctiletá Ester nastupuje ve Švýcarsku na celou sezónu do mezinárodního snowboardového týmu. A k tomu stíhá ještě jezdit v A-teamu české lyžařské reprezentace. A beachvolleyball. A windsurf. A gympl. Nechápu, jak to zvládne. Ale věřím, že má před sebou nejednu olympiádu. Když ji to nepřestane bavit. Což zatím rozhodně nepřestává.
Jako malou jste ji odvezli na hory…
Je pravda, že tam to děti „nakoupily“ naplno a neměly na vybranou. Ale nikdy si nestěžovaly.
Jak s dětmi dnes držíte krok, také rád sportujete. Nebo jste spíš pyšný otec pozorovatel?
Je fakt, že jsme spíš taková partička. Na lyžích, na surfu… Myslím, že jsme docela netradiční rodina a přizpůsobujeme se jen sami sobě. Nepopírám – jak říkal v jednom rozhovoru Keith Richards – že ten rokenrol je pořád stejnej, jen ty milenky, manželky a děti jsou balík, ruksak na zádech, kterej člověka postupně fest zpomaluje. S tím se dá souhlasit, ale na druhé straně když se to povede, tak to hodně věcí dává. A já si opravdu nestěžuju.
Vysvětluje to i zkušenost, že jste všechny minulé roky úspěšně zvládl?
Myslím, že mám hroznou kliku.
Chtěl byste být dnes tím, co jste vystudoval – právníkem?
Nechtěl. V životě ne. Mám spolužáky právníky a potkávám se s nima, když potřebuju udělat třeba nějakou smlouvu. Spousta z nich vydělává i dost peněz… To já ale taky, a navíc dělám, co mě baví. I když kdoví, třeba je to taky baví.
Právníci jsou při své profesi v kontaktu s realitou všedního života, což může být depresivní. Vy si můžete dovolit střídat i prostředí a pod rouškou umění být stranou dění…
…no právě, reality si stejně užiju až až, ale pracuju výsostně s fantazií. Někdy mi ani nedochází, jakej to je luxus, na prima věci si člověk snadno zvykne. Když všechno vychází – píše to, skládá to, zpívá to, hraje to – tak se vezete jak na vlně. A když ne, tak už naštěstí vím, že to přejde. Jako už mockrát. Dotáčíme nové album Žentouru, po letech jsme se zase potkali s Honzou Černým (spoluzakladatel skupiny Žentour – pozn. red.) a moc mě to baví. Možná i proto, že to pro změnu není všechno na mně.
