Janek Ledecký: Po šedesátce se už ničeho nebojím

Jak dlouho jste muzikál psal?

Asi před sedmi lety jsem napsal libreto o lidech, kteří milují své divadlo a udělají pro něj vše, co mohou, aby ho zachránili. Pak jsem ho založil, a když se změnilo v pražském divadle Hybernia (muzikál se tam hraje – pozn. red.) vedení a zeptali se, jestli něco nemám, ke všemu jsem se vrátil.

To zní až ideálně…

Jasně, že to ideální nebylo. Když jsem vše slíbil, vyndal libreto ze šuplíku, tak jsem zjistil, že musím leccos dopsat, aby texty fungovaly s muzikou. No a tu jsem psal skoro celou. Trvalo mi to další rok.

Měl jste nervy, že to nestihnete včas?

Já se po šedesátce už ničeho nebojím. (smích) Zároveň jsem realista. Dobře si mimo jiné uvědomuju, že nový muzikál se bude u nás prosazovat hůř než před dvaceti třiceti lety, že se diváci změnili, a hlavně, že se změnila doba.

Zapomeňte na Shakespeara! je podle žánru hudební komedie. Co si pod tím mám představit?

To, že to bude legrace. I když vím, že se to ode mě tak úplně nečeká… V muzikálech jsem se zatím spíš proslavil jako autor tragédií. Ať už to byl Hamlet, nebo Iago, a ani ten Galileo není moc velká taškařice. Proto jsem s novinkou záměrně vykročil žánrově jinam. Zdá se, že se to povedlo. Zatím se všichni, co na ní pracují, dobře baví. A máme za sebou už první zkušenosti s publikem a vypadá to, že jsem to trefil. To znamená, že se smějou jenom tam, kde chceme. Což je u komedie docela zásadní parametr.

Hamlet, Iago, Zapomeňte na Shakespeara! Vy máte pro Shakespeara určitou slabost?

Vypadá to, že? Já musím ale hlavně zmínit, že jsem neměl vůbec ambice pustit se do muzikálu, do muzikálů. Dlouho jsem tímhle žánrem dokonce až opovrhoval. Ze všech možných muzikálů se mi totiž líbil jen Jesus Christ Superstar, který muzikálem vlastně není. Je to rocková opera, jak to vždycky říkal jeho autor Andrew Lloyd Webber…

Ale abych se vrátil ke svým muzikálům. V roce 1997 mě k prvnímu nápadu vyhecoval Martin Kumžák. Seděli jsme v zahradě, před studiem, kde jsem nahrával jedno ze svých sólových alb. Byl tam s námi i Saudkův (Erik Adolf Saudek, 1904–1933) překlad Shakespeara, včetně Hamleta. Začali jsme ho probírat a za necelou hodinu bylo rozhodnuto, že se do něj pustím.

Tak snadné to bylo?

Vůbec ne! Aspoň pro mě. Martin měl od začátku úplně jasno, co chce dělat, co bych měl dělat já. Nalistoval Hamleta a řekl: Tohle je tvoje šesté sólové „album“, napsal jsi už hudbu, napsal jsi texty a teď pojď dělat něco pořádného. Postupně pak vznikly Hamlet a Galileo.

Na zelené louce?

Ne, tohle byla moje podmínka. Jediná. Cítil jsem v tomhle směru svůj jasný deficit. Nevěděl jsem, jak se muzikál dělá. Tak jsme se s Martinem sebrali a jeli jsme do New Yorku. Tam jsme za čtrnáct dnů viděli snad dvacet přestavení na Broadwayi, abychom věděli, jak muzikály dělají největší frajeři.

A dělají to tam dobře, že?

Zatraceně dobře. My jsme v New Yorku zjistili, že způsobů, jak převyprávět příběh písničkami, muzikou je nepřeberně mnoho… Když jsem se pak vrátil domů, začal jsem si ještě chodit pro rady k Honzovi Kačerovi. Vlídně mě vždy přijal, vyslechl mě a laskavě vedl k cíli, tedy spíš k momentu, kdy jsem začal Hamleta psát.

Jak dlouho trvala vaše sezení?

Několik jich bylo. (smích) Až mi jednou řekl: Teď tu knížku zavřete a pište. Shakespearův text znáte nazpaměť odpředu i odzadu. Nyní si sedněte a udělejte si svoji kostru, osnovu, podle toho, co máte v hlavě a k čemu už máte napsanou muziku.

Byl pan Kačer – odpovědný za dramaturgii Hamleta – spokojený, když muzikál prvně viděl?

Byl. A já jsem rád, že jsem to moc nepokazil. Shakespeare byl génius. Je fenoménem dramatického umění. A v tom pomyslném dramatickém dostihu ostatní porazil ne o jednu délku, ale o celý stadion.

Nyní přicházíte s novinkou. Viděl jste při psaní hudební komedie herce, zpěváky, tanečníky v konkrétních rolích?

Já si sice někoho mohu i představovat, jenže za ty roky v branži jsem realista. Vím, že ten/ta nemusejí roli vzít, protože nemají čas, mají jinou práci v divadle, něco natáčí… Naposledy jsem si to tak „vysnil“ v Hamletovi, když jsem psal písničku „Celej život kopu si hrob“ na tělo bratrům Tesaříkovým, Vladimírovi a Richardovi.

Je to blues, který se v půlce zlomí do dixielandu. V devadesátkách tady YO-YO Band v blues a soulu absolutně kraloval, takže to byla výzva. A Tesaříci to vzali na první dobrou. Pro Richarda tím začala jeho divadelní kariéra, trvá už dvacet pět let. Ale to je vážně při plánování toho, co by kdo mohl v mých muzikálech hrát, spíš výjimka. Snažím se proto na podobné věci neupínat.

Jak to vypadá jinak?

Role obsazujeme až při konkurzech, během nich hledáme velké osobnosti, lidi, kteří umějí skvěle svoji práci. V případě muzikálu tedy musejí umět nejen hrát, ale také tančit a zpívat. To je můj ideál. Většinou se to u nás řeší tak, že zpěvák zpívá, kolem něj kdosi tančí a jiný hraje… Proto taky obdivuji kolegy, kteří jsou všestranní.

Teď zmíním namátkou třeba Honzu Révaie nebo Tomáše Novotného. Hlavní ženskou roli v Zapomeňte na Shakespeara! obsadily Ivanka Korolová a Lucie Vondráčková. Že jsou to osobnosti, o tom nikdo nepochybuje. Ale jak hrají, zpívají a tančí dohromady, na to se musíte přijít podívat. A navíc si ze sebe dovedou dělat srandu, což je bonus, který mě fakt dostává do kolen.

Proč jste si ve svém novém „kusu“ nenapsal taky roli pro sebe?

Nemám na něj. Nejsem třeba žádný velký tanečník. Přiznám se, že jsem dokonce dost špatný tanečník. Nejsem ani povoláním herec. Radši tedy nyní zůstávám na té druhé straně, jako tvůrce. A s úžasem koukám na lidi, kteří dokážou mé písničky, texty zhmotnit.

V případě Zapomeňte na Shakespeara! musím zmínit ještě výkony Vaška Kopty, Ernesta Čekana, Petra Vondráčka, Juraje Bernátha, Jana Fanty… Nemůžu vyjmenovat všechny. Tak ještě třeba Míša Nosková a Míša Zemánková. Jak ta celá parta dokáže pracovat s mou muzikou a textem? To je pro autora čirá rozkoš.

Premiéra bude 28. října. Náhoda, anebo cílená státotvorná vazba?

(Smích) Podobnou otázku jsem čekal. Zklamu vás, nemá to žádnou symboliku. 28. října vychází na sobotu a my jsme hledali pro premiéru nějaký víkend koncem října. Jestli tedy tohle představení cokoli dokonale charakterizuje, je to tohle: ani jeden obraz, ani jeden okamžik státotvorný není.

Blíží se konec roku. Rádia za chvíli po xté pustí vaše největší vánoční hity. Vím, že v tuto dobu přidáváte novou skladbu do svého repertoáru. Bude tomu tak i letos?

Ano, půjde o ústřední písničku právě mého nového muzikálu. Bude o křehkých dušičkách, lidech, kteří žijí uměním. V souvislosti s nimi mě napadl motiv andělů. Vznikl refrén, v němž se opakuje věta: nedotýkejte se andělů. Jmenuje se tak i celá písnička, což je mikro příběh s pointou. Dopsal jsem ji v květnu a testoval ji v létě na koncertech. Něco podobného jsem udělal za svou kariéru prvně.

Líbila se hned?

Okamžitě. Netrvalo dlouho a skladbu, kterou nikdo nemohl znát (ani z rádií, televizí, ani z internetu…), mí fanoušci uměli. Zpívali ji se mnou stejně jako jiné hity, třeba Na ptáky jsme krátký.

Podobně tradičně, jako vydáváte jednou skladbou na konci roku, koncertujete i se symfoniky. Budou další koncerty?

Jasně, že ano. Letos jsme jich pár odehráli. Další budou příští rok. Pro mě je tohle další senzační disciplína. Přiznám se, že ze všeho, co dělám, mě koncerty baví úplně nejvíc. A symfonické? Považuji je za „konečnou“ hudební stanici. Dál už „vlak“ nejede. A je to vždycky nářez. Pamatuju si na koncert s Hradeckou filharmonií v pražském Rudolfinu, kdy jsem si pozval ještě Ivana Hlase. Svůj velký životní vzor, který mě naučil úplně nejvíc…

Počkejte, jak nejvíc?

Byl mým vzorem. Chodil jsem za ním na pražskou Hanspaulku. Tenkrát jsem zpíval věci od Dylana, Rolling Stones… A právě Ivan Hlas mě přesvědčil, že dobrý texty na tenhle druh muziky se dají psát i v češtině. Měl pravdu. A s tímhle Ivanem jsem stál ve vyprodaném Rudolfinu, za námi sedmdesát super muzikantů.

A jako přídavek jsme zahráli „Na kolena“. A když Ivan zpíval: Tenhle barák vám posere pták, v hlavně mi to sepnulo. Pochopil jsem, že právě pro tyhle okamžiky tu muziku dělám a tohle je odměna za to, že ji dělám tak, že lidi baví. A že se mi i díky Ivanovi daří tak dobře, že ho můžu pozvat do Rudolfina, na tenhle nóbl projekt, a zažívat potlesk stojících diváků. V tu chvíli mě napadlo: Co může být víc?

Hádám, že jste si odpověděl: Nic, tohle je vrchol, konečná stanice?

Tak nějak. Tím neříkám, že si neužívám i menší koncerty. Naopak. Někdy hraju s kapelou, někdy zase jen v akustickém duu. Ta různorodost mě taky baví. Ale od toho momentu beru všechno jako bonus.

Aby toho nebylo málo… Napsal jste básničky. Pro děti. Proč až teď, kdy vám ty vaše vyrostly?

Ano, Verše potrhlé. Protože jsem měl za covidu čas. Ale jinak jsem četl Ester a Jonášovi vždycky rád před spaním. Vybíral jsem si knížky, které bavily i mě. Třeba Fimfárum od Jana Wericha… Proto jsem i tu svou knížku napsal tak, aby bavila i rodiče. Bonusem v ní jsou Jonášovy nádherné ilustrace, plus jsem přemluvil kamarády na audioverzi.

Když si načtete QR kód v obsahu, uslyšíte Marka Ebena, Ivanu Chýlkovou, Hynka Čermáka, Pavla Zedníčka… Mám z knížky zkrátka velkou radost! A zdá se, že nejen já. Právě chystáme pátý dotisk a vidím, jak se dětem líbí. Jejich rodiče mi po koncertech říkávají krásné věty typu: Naše Anička s vaší básničkou vyhrála recitační soutěž. Já snad budu nakonec ještě v čítankách. (smích)

Je vůbec něco, co vám v umění nejde?

Zrovna to kreslení, na to je v rodině vážně jen Jonáš. Nikdo neví, kde se to vzalo. On to glosuje: Někdo s tím musel začít. Má pravdu. Na psaní jinak geny máme… Počkejte. Úplně blbej jsem na matiku.

Ale to není umění.

Já vím, jen upřímně odpovídám na otázku, co mi nejde. A když se ještě nad ní zamyslím, nejsem dobrý vypravěč ani diplomat. Naopak – myslím si – jsem docela fajn tatínek. Kdybych se znova narodil, tak bych si asi přál být své dítě…

Může se vám hodit na Zboží.cz: Verše potrhlé - Janek Ledecký, Všichni dobří andělé - Janek Ledecký, Symphonic - Janek Ledecký