Janek Ledecký o symfonickém albu: Písně jsme rozmontovali a pak přidali orchestr

Ano, už jsem to měl v hlavě. A speciálně v tomhle případě jsem moc rád, že nahrávání studiové podoby mých skladeb v symfonických aranžích turné předcházelo. V první řadě jsme si ověřili, že to lidi baví. Všechny koncerty byly vyprodané a diváci si je senzačně užívali. A stejně tak i my na pódiu.

Když jsme se tedy loni pustili s Filharmonií Hradec Králové do nahrávání alba, věděli jsme bezpečně, do čeho jdeme a že to udělat chceme.

Dodrželi jsme je. Kromě toho, že byl Hanz autorem orchestrací, symfonická tělesa na koncertech i dirigoval. Hodně jsem ho k tomu musel hecovat, ale on nakonec tu odvahu nabral.

Rok před prvním koncertem jsme zjistili, že dobrý dirigent je nedostatkové zboží. A já věděl, že Hanz s dirigováním nějaké zkušenosti má. Ale stoupnout si před sedmdesát muzikantů z věhlasného orchestru, muzikantů, co svému nástroji věnovali celý život, není lehké. Nenechají si jen tak něco líbit a vycítí každé dirigentovo zaváhání nebo slabost. A pak ho sežerou zaživa.

Hanz měl výhodu, že ty aranže znal do poslední noty, protože je psal. Současně přesně věděl, co od orchestru chce. Takže si u něj pokaždé získal respekt během prvních pár minut první zkoušky.

Jenom minimálně. Pár detailů jsme upravovali už během turné, takže když jsme ho končili, věděli jsme, že vše funguje tak, jak má. Koncerty jsme měli nahrané a pečlivě jsme je poslouchali. Během celého procesu tedy došlo k detailním úpravám, ale základ a princip zůstaly zachované.

Když jsme se s Hanzem úplně na začátku naší spolupráce bavili o tom, jakou podobu by aranže měly mít, řekl jsem mu, ať mé písničky takříkajíc rozmontuje na součástky a k jejich opětovnému složení maximálně využije potenciálu symfonického orchestru.

Nemám rád přístup některých kapel, které ohlásí spolupráci se symfonickým orchestrem a potom písničky hrají tak, jak je hrají obvykle, jen k nim přilepí ten orchestr, a tím pádem získají takzvaně mohutnější zvuk. Je škoda nevyužít potence tělesa, jehož tvar, obsazení a zvuk se utvářely několik staletí.

Věděl jsem tedy, že se svou kapelou, která na pódiu také byla, budu hrát úplně jiné party, než na jaké jsme byli zvyklí. Osobně například často nehraju na kytaru tam, kde při normálních koncertech hrávám, protože v některých písních part kytary převzaly jiné nástroje.

Tvrdě jsme zkoušeli ještě předtím, než jsme se se symfonickým orchestrem vůbec sešli. Samozřejmě už s ohledem na aranže, které Hanz Sedlář napsal.

Já si to moc nepřipouštěl, ale všichni lidé, kteří to slyšeli, tvrdí, že zpívám jinak než obvykle. Je to asi přirozené. Jinak člověk písničku zpívá, když se v ní doprovází sám s kytarou, jinak když ji hraje s kapelou. Samozřejmě disciplína je zpívat písničky bez hudebního doprovodu, takzvaně a cappella. To ale nedělám.

Pokud si to myslíte, jsem rád. Řekl bych, že je to vzhledem k okolnostem namístě.

Jsou skladby, u kterých jsem očekával, že se k nim budou hodit. Například Proklínám, Pěkná, pěkná, pěkná nebo Jenom láska nás drží nad vodou. Monumentalita, kterou jim dodá zvuk symfonického orchestru, u nich asi nikoho nepřekvapí. Udělat ale symfonickou verzi písniček Všechno bude fajn nebo Malagelo od Ivana Hlase, které jsou na albu jako koncertní bonus, to byla zpočátku otázka velkého očekávání.

Ivana jsem si pozval na turné proto, že jsem mu chtěl poděkovat za to, co všechno jsem se od něj naučil a jak moc mě v psaní písniček ovlivnil. Když se mě ptal, která jeho píseň by měla být spojena se symfonickým orchestrem, rovnou jsem mu řekl, že Malagelo.

Ivan odpověděl, že to nejde, protože je to písnička na tři akordy, které se hrají pořád dokola. A já na to, že to je právě ta frajeřina, a že Hanz Sedlář jí vystaví symfonický pomník, což je přesně to, co udělal.

Na té práci mě tedy bavilo právě to očekávání, jak dopadnou v nových aranžích písně, u kterých by málokdo spojení se symfonickým orchestrem předpokládal.

Byly nahrány v pražském Rudolfinu.

Ano, ale až na začátku příštího roku, kdy plánujeme tři novoroční koncerty.

Čekalo se asi, že ke svému životnímu výročí připravím nějaký megakoncert. To se mi ale nechtělo, protože takový megakoncert znamená, že bych dlouho předtím a dlouho potom nemohl v širokém okolí místa jeho konání vystupovat. A mě to hraní pořád baví nejvíc.

Tak jsem připravil sérii minifestivalů, která se jmenuje LX Tour. Zatím je jich šest. Začneme 9. června ve Velkých Losinách, a kromě báječných diváků, kteří jistě dorazí, jsem pozval na pódium ty, bez kterých bych si ten mejdan nedovedl představit. Je to kapela Sarah And The Adams, za kterou stojí zpěvačka Šárka Adámková, Cold Licks, což je skupina mého syna Jonáše, a Ivan Hlas Trio. A celé to s dovolením zakončím já.

Všechny koncerty budou venku a odehrají se v kulisách mého unplugged tour, tedy vlastně hospody, kterou jako muzikanti postupně obsazujeme a přivlastňujeme si ji. To není náhoda. Já s kytarou v hospodě začínal… Koncerty vyvrcholí 15. září na Občanské plovárně v Praze.