Janek Ledecký, Ivan Hlas a Hanz Sedlář: Hrát v Rudolfinu není tak troufalé, jak jsme si mysleli

Ledecký: Moc rád bych řekl nějakou dobrou historku, ale ve skutečnosti je to prozaické. S nápadem přišla agentura, která se o mě stará. A já si řekl, že už se možná přiblížila doba, kdy takovou věc mohu a měl bych udělat. Asi na to mám i věk.

Ledecký: To mě vůbec nenapadlo. Pokud to dělá spousta jiných, pak je to obvyklé a tím pádem na hudební cestě logické. Když jsem o tom ale začal přemýšlet, řekl jsem si, že bych nechtěl, aby výsledek byl takový, že na tradiční verze mých skladeb budou navěšeny nástroje symfonického orchestru.

Potom jsem si ale pustil skladby, které v podobném duchu upravil Hanz, a přišlo mi, že jeho tvorba a představa o takovém spojení odpovídá mému záměru. Navíc se mnou odehrál už stovky koncertů, zná mě, takže jsem cítil, že tu práci udělá dobře.

Ledecký: Když jsme nedávno absolvovali akustické turné, připravil pro písně aranže, které je takříkajíc svlékly do naha. Teď jsem mu řekl, aby je pořádně oblékl a vytvořil svébytný a nový tvar.

Ledecký: Podařilo. Aranže jsou hotové a já se na koncerty těším čím dál tím víc.

Sedlář: Od začátku jsme s Jankem byli v pohledu na výsledné verze v symfonické úpravě na stejné vlně. Chtěli jsme, aby v nich byl orchestr plnohodnotně využitý, nejen jako doprovodná součást kapely. To je také důvod, proč bude hrát naše koncertní kapela úplně jinak a o dost méně než na běžném vystoupení.

Sedlář: Věděl jsem, že výsledek musí být ve finále úplně jiný než to, co mě napadlo hned v první vteřině. V podstatě se dá říct, že jsem první nápad pro jistotu ihned pohřbil. Obecně jsem vycházel ze tří variant. Z toho, jaké jsou písně ve studiové podobě na desce, jak je hrajeme na koncertech a ze zmíněných akustických úprav, pro něž jsme písně dost ořezali. Odtud jsem pak pokračoval dál.

Ledecký: Skoro pokaždé. Máme připravené skladby, v nichž dokud nezačnu zpívat, těžko posluchači a diváci přijdou na to, o jakou se jedná. Není to ale schválnost. Hanz je skvělý muzikant a k aranžování pro orchestr přistupoval asi tak, jako by vytvářel hudbu pro film. Leckdy se nechal inspirovat textem a vytvořil předehru, kterou písnička původně neměla, ale která mě velmi baví.

Ledecký: Ano, poznal. Ale bylo to proto, že jsem ty písně napsal a mám k nim úplně jiný vztah než běžný posluchač.

Sedlář: Devatenáct.

Ledecký: Připadlo nám to zajímavé a také trochu vycházíme vstříc lokálnímu patriotismu. Samozřejmě to znamená, že budeme mít více zkoušek. My se na to ale těšíme, protože nás hraní baví.

Ledecký: Bude mým hostem, součástí programu. Přijde mi to jako báječný dramatický oblouk. Ivan je ten frajer, od kterého jsem se v muzice naučil, že se dá americká hudba zpívat česky. Proto jsem ho pozval.

Hlas: Když mě Janek oslovil, řekl jsem si, že je to dostatečně šílené, a jdu do toho. Mé tři skladby, které na koncertech budeme v úpravě pro symfonický orchestr prezentovat, vybral on. Jsou to ty, o nichž s nadsázkou říkám, že jsou nejpokleslejší, jaké jsem kdy napsal. Například Malagelo.

Musím ale říct, že když jsem k ní slyšel poprvé předehru, kterou vymyslel Hanz, byl jsem ohromen. Je úžasná a týká se to všech skladeb.

Ledecký: Malagelo je první písnička, kterou jsem se v sedmnácti po své úvodní návštěvě v hospodě zvané Houtyš na Hanspaulce v Praze naučil. Až na ni na koncertě dojde, upozadím se a stanu se součástí vokální sekce. Možná mě při tom nechá Hanz hrát na tamburínu.

Sedlář: Uvidíme...

Ledecký: Kamarádil jsem s Pavlem Kučerou, s nímž jsme tenkrát s akustickými kytarami obráželi hospody, jezdili hrát pro sběrače chmelu, brnkali u ohňů a podobně. Hrál také na baskytaru v Ivanově první kapele Navi Papaya, patřil k hanspaulské partě, a tak mě vzal do Houtyše. U jednoho stolu tam seděli Ondřej Hejma, bráchové Tesaříci z Yo Yo Bandu, kluci z Bluesberry, Krausberry a právě Ivan Hlas. Vzpomínám si i na piano, na které se tam hrálo. Mělo zajímavou minulost.

Hlas: Hrál na ně kdysi Bedřich Smetana. Půjčili jsme si ho do hospody na krátký čas od Vomáčků. Tonda Vomáčka byl můj spolužák. Když jsme si ho odváželi, jeho tatínek lomil rukama a říkal: Tondo, to je piano, na které hrával Bedřich Smetana. A Tonda mu na to řekl: Tak to bude v dobrých rukou.

Nejčastěji na ně v Houtyši hrál Richard Dvořák, také Vláďa Tesařík, Jiří Šlupka-Svěrák a další.

Hlas: Umím jen pár akordů, ale pohladil jsem ho.

Ledecký: Je mi jasné, že to, co se tenkrát dělo v Houtyši, nebylo jen tak samo sebou. Duch velikána Smetany se do toho určitě promítl. Tím pádem si myslím, že plánovaný symfonický koncert v pražském Rudolfinu není tak troufalý, jak jsme si mysleli.

Hlas: Ano. Brzy poté, kdy se Janek poprvé objevil v Houtyši, odjeli moji rodiče na dovolenou a v našem bytě proběhl mejdan. Docela veliký a dlouhý. Janek už na něm byl a hrál na kytaru. Skamarádili jsme se velmi rychle. Pak za námi do Houtyše dojížděl dál.

Ledecký: Jakmile jsem se tam poprvé objevil, už jsem tam chtěl být pořád. A také jsem tam skoro pořád byl.

Hlas: Hned po revoluci ten hostinec zavřeli, protože byl v soukromém domě. Patřil rodině Beránkových, která v něm hospodu nechtěla. Nakonec to chápu. Byl to rachot... Teď je tam nějaký sklad nebo kanceláře a vedle je lékárna. Před lety byla na domě odhalena pamětní deska, která říká, že tam od roku 1928 byla hospoda. Je na ní šikovně napsané něco ve smyslu, že tam v době útlaku chodili svobodomyslní lidé.

Může se Vám hodit na Zboží.cz: