Článek
V roce 1969 jste uspořádala sborník Jiřího Ortena. V čem vám byl blízký?
Svou naprostou neústupností. Takovými verši jako: Ó Bože, Bože slyš, přes všechno otloukání nebudu dobrá píšťalka! To jsem jistě citovala jako motto. Jeho věčná vzpoura proti násilí, proti těm s berlemi pušek a krutostí… To ve mně vyvolávalo obrovské sympatie. Také formálně mi přirostl k srdci. Nikdo se už nikdy nedostal na jeho úroveň. Když jsem o něm psala diplomovou práci, zdůrazňovala jsem přesah v jeho poezii. To se mému školiteli ani oponentovi nelíbilo, protože chtěli, aby se řeklo, že Orten je „jen“ svědkem své doby.
Lze vůbec básnicky vyjádřit stav, když jste byla v roce 1970 vyhozena z práce a těžko pak hledala uplatnění ve svobodném povolání?
Básnicky to vyjádřit nelze, ale do podtextu se to dostane. Je to určité bezpráví, které se promítne do vaší dikce. Křivda se pak ve verších objeví, ale aby o tom člověk psal? To jedině prozaik. Ani v Pavlu Jánském, který napsal skvělé čtení Dštění, kde zaznamenával své křivdy z vězení, to nikdy nebylo prvoplánové. Je to důkaz, že se ty věci do veršů nepřelijou.
Co jste získala při překládání Mariny Cvetajevové nebo čínských a tibetských básníků?
Když jsem si ji objevila, byla jsem s ní na jedné lodi. Cítila jsem, že to je moje letora, do značné míry i moje poetika, kterou jsem měla už vytvořenou předtím, takže mě nikdo nemohl nařknout z literární krádeže. Přebírala jsem z ní veškerou exaltovanost, s lety mi to začalo docela vadit a některá místa jsem překládala znova. Dodatečně jsem se vracela k její prostotě. Začala jsem k stáru obdivovat spíš Annu Achmatovovou. A starou Čínu jsem měla vždy ráda. Je však přece jen rozdíl, když překládáte s vlastní znalostí jazyka nebo z podstročniků, kdy se musíte spolehnout na cizí zážitek. Já měla Josefa Kolmaše. Udělal mi několik variant a já pochopila, oč v originálu jde.
Jste známá jako bojovnice za práva zvířat. Čím to je, že hodně lidí jejich bolest necítí?
Mám takový bonmot: s oblibou říkáme, že trpíme jako zvířata, ale nikdy nepřipustíme, že by mohla trpět jako my. Kdo se jim při tom dívá do očí, tak to pochopí. Lidé se často rádi odříznou od těchto prožitků. Znáte to i z běžného života, když vyprávíte, co se kde stalo: Neříkej mi to, nechci to ani vědět! Je to záměrné nevědomí.