Článek
Ve filmu Šťastně až na věky sledujete jedenáct postav, které žijí v různých formách partnerských vztahů od monogamního až k polyamorii. Jak jste je hledala?
Najít postavy je nejtěžší a zásadní, protože ony tvoří příběh. Tentokrát to byl asi rok práce, intenzivní kampaně v médiích, na sociálních sítích, mezi přáteli. A zatímco pro předchozí filmy jsem našla postavy právě díky přátelům, na poslední díl trilogie se nejvíc lidí přihlásilo v rámci veřejné kampaně.
Vybrat správně je otázka citu a intuice. Každá z postav musí být schopna vyprávět a já musím dopředu vytušit, že v jejím životě nastanou nějaké zvraty, něco se bude dít. Je to sázka na nejistotu, ale za těch patnáct let práce mám onen cit, doufejme, už nějak vybudovaný.
Jak dlouho jste své postavy sledovala?
Tři roky. Ve filmu nakonec sledujeme pět různých uskupení. Polyamorii, otevřený vztah, katolický monogamní pár, dlouholetou milenku ženatého muže, a ženu, která poté, co ji opustil manžel, hledá lásku na seznamkách.
Vždycky po nějaké době jsem se s nimi sešla a zjišťovala, jestli se jejich život někam posunul. Zda se stalo něco výjimečného, zajímavého pro natáčení, aby to bylo zároveň i filmově nosné.
Mým záměrem bylo podat zprávu o současném světě. Bez jakéhokoliv hodnocení zaznamenat, jak ten vztah vnímám a co je pro něj typické.
Máte v sobě nějakou míru autocenzury, abyste o lidech, kteří se vám otevřou, neodhalila víc, než by pro ně bylo přijatelné?
Obecně mám velkou úctu k lidem, kteří mi odkrývají své životy. Strašně nerada bych jim jejich život nějak poničila nebo jim zadělala na problémy. Například u příběhu Milenky jsem si dávala velký pozor, aby nebylo rozpoznatelné, kdo její milenec je.
Máme u různých postav natočené i opravdu vyostřené konflikty. Při natáčení padaly věci, které by podle mne patřily spíše do Výměny manželek než do dokumentu, jaký chci natočit já. Bylo mi jasné, že podobné scény by postavám spíše uškodily, pokud bych je do filmu zařadila.
V určitou chvíli film končí, ale životy vašich postav pokračují dál. A diváci jsou třeba zvědaví, jestli to s postavami dopadlo dobře, nebo špatně? Víte to vy? Kdo z nás ví, co je dobře a co špatně? To nejsme schopni nikdy odhadnout, protože to, co se nám v určitý okamžik jeví jako špatné, třeba když se někdo s někým rozejde, může z dlouhodobého hlediska být velký a dobrý krok.
Proč bych měla mít názor třeba na funkčnost polyamorie? Dnes má každý názor na všechno a k tomu má pocit, že má nárok na to ho veřejně prezentovat. I když o tom většinou skoro nic neví. Jediné, co mohu za sebe říct, je, že já bych nebyla schopna dělit svůj milostný život mezi více lidí. Ale upřímně věřím, že existují lidé, kteří toho schopni jsou, a možná, kdo ví, mají vztahy lepší než ten, kdo má partnera pouze jednoho.
Za tři roky natáčení si ke každému z nich vytvoříte nějaký vztah. Nemáte obavu, abyste někoho neukazovala s většími sympatiemi?
Každý člověk má osobní preference, někdo je mu sympatičtější. Ale já pořád myslím na to, že tvořím něco, co má být vyvážené a spravedlivé, takže myslím, že moje osobní preference do toho nezasahují. Hodně jsem se skamarádila například s Mirkou, která se stala skoro závislou na seznamkách, ale to jen obohatilo můj život. Ve filmu ji nijak neupřednostňuji.
Myslím si, že všichni, ač si to třeba neuvědomujeme, žijeme v určitém modelu, v myšlenkovém a hodnotovém systému, který jsme si vytvořili. Málokdo si ve svém vlastním životě uvědomuje, co mu, třeba jen podvědomě, nastavuje hranice, ovlivňuje jeho rozhodování, postoje vůči ostatním a světu.
Je něco dalšího, co byste svým filmem chtěla sdělit?
Uvědomila jsem si úplně prostou záležitost. Je možná nepodstatné, v jakém typu vztahu žijeme. Všichni chceme od života to stejné: prostě být šťastní. Každý si k tomu hledá svou cestu. Někdo ji má delší, někdo kratší, někomu se daří víc, někomu míň. Když neubližujeme nikomu jinému, nikdo nemá právo posuzovat, jak si svoje soukromé životy žijeme.
