Článek
Vydala jste "anglické" album. Plní se vám sen?
Pomaličku. Zatím jsem si to pořádně neuvědomila, ale vím, že se plní. Vydala jsem se na tuto cestu, řekla jsem si, že to musím zkusit. Vždycky jsem měla pocit, že nás od lidí, které jsme u nás poslouchali a obdivovali, dělí stěna. Já se chtěla dostat za ni. Je to pro mě dobrodružství. Pořád nevím, co se dál bude dít. Vyšla ale první část: mám v ruce desku.
Když jste předloni odjela pracovat do Londýna, do jakého zázemí jste směřovala?
Byl to risk, ale s manažerem Jozefem Šebem jsme si to ani pořádně neuvědomovali. Vzali jsme šanci a šli jsme do toho možná trochu bezhlavě. Vůbec jsme netušili, co to přinese. Řekli jsme, že to jedeme zkusit a uděláme pro to maximum. Jezdívali jsme nejdřív do Londýna hledat cestu k písničkám. Během té doby jsem napsala spoustu nových, má tvorba se ještě trochu posunula. Nejvíc věcí z desky jsem napsala dva tři měsíce před nahráváním.
Měla jste připravenou variantu pro případ, že se všechno sesype?
Neměla, vůbec jsem o tom neuvažovala. Ale existuje jedno východisko: začít znovu. V hlavě nosím myšlenku, že během následujících let nahraju ještě slovenské album.
Jaká je atmosféra mezi londýnskými umělci?
Je tam strašně moc osobností, hemží se to tam talenty. Na každém kroku hrají lidé na nějaký hudební nástroj, je tam řada zpěváků, každý něco dělá. Měla jsem dokonce dojem, že tam všichni žijí uměním: malíři, graffiťáci, hudebníci. Londýn je centrum umění.
Bylo těžké odjet zpět na Slovensku?
Když jsem přijela po nahrávání desky na dva měsíce domů, měla jsem pocit, že mi něco utíká. Je důležité být součástí toho všeho. Člověka to nutí k pohybu.
Kde budete v následujících měsících žít?
Nevím. Nelze ale být v Bratislavě, sedět v bytě a mít pocit, že se něco stane. Během nahrávání desky jsem o tom bavila se svým producentem Rossem Cullumem. Pár týdnů před mým příjezdem dokončil desku polské zpěvačky Anny Marie Jopek. Také chtěla nahrát album pro evropský trh. Udělala to a odjela do Polska koncertovat. Ross mi říkal, že lidé z gramofirmy, pro kterou točila, přestali věřit, že je pro ni hudba otázka života a smrti. Měli pocit, že to byl jen chvilkový projekt, který Anna Maria Jopek udělala a odjela. Ross tvrdí, že je důležité, abych byla v Londýně. Doteď tam deska Jopekové nevyšla.
Bude pro vás složité ustát podobný tlak?
Možná ano, ale těch tlaků bylo a bude víc. Hlavně finančních. Byla jsem na Slovensku zvyklá na určité pohodlí. Odjela jsem ale do Londýna a pochopila, jak je to drahé město. Platit nájem, účty, živit se, to je tam velmi náročné. Kdybych byla sedmnáctiletá zpěvačka a přijela s prázdnými kapsami, bylo by to jednodušší. Musela jsem slevit ze svých životních představ. Ale stojí to zato, je to muzikantský život.
V Londýně prý muzikanti žijí velice skromně?
To je pravda. Všechny peníze, které vydělají, investují do hudby. U nás jsou umělci zvyklí, že když vydělají první peníze, koupí si dobré auto a dům, jen aby bylo vidět, že se mají dobře. Tam peníze vracejí do umění. Jezdí ve starých autech, na kolech, vozí se metrem, ale dělají krásné věci.
Setkáváte se se závistivými reakcemi ze strany českých a slovenských hudebníků a posluchačů?
Není to tak hrozné. Nedávno jsem dělala chat a musím říct, že tam nebyla jediná negativní reakce. Většinou se ho zúčastnili lidé z Česka. Na Slovensku bohužel není situace taková, jaká by mohla být. Nejsou odtamtud v podstatě žádné reakce. Nečekala jsem hromadné nadšení, ale nečekala jsem ani například antisemitské reakce. Na internet například někdo napsal, že jsem Židovka a proto jsem slavná. Jinde jsem četla, že za mnou stojí někdo, kdo mi cpe peníze.
Lidé, kteří to psali, popírají vlastní život. Když sedíte doma na gauči a nemáte co dělat, je lepší přijmout variantu, že se to Janě Kirschner povedlo proto, že jí na to někdo dal peníze, než to, že se rozhodla poctivě pracovat, až se jí to podařilo. Kdyby to přijali, museli by se zvednout, odejít z domu a začít něco dělat.
Skupina Horkýže slíže zpívá o Janě Kirschner v písničce Já žeru kvítí ze svého nového alba Ukáž tů tvoju zoo. V závěru skladby notuje "Hare Krišna, hare rama, Jana Kirschner, Kirschner Jána". Zpěvačce to nevadí a říká: "Tu písničku jsem na desce ještě neslyšela, ale vím o ní. Kdykoli mě potkali, pokaždé to zpívali. Už řadu let. Nedávno se chlubili, že je to na desce. Odpověděla jsem jim, že jsou mrtví. Byla to samozřejmě ironie. Myslím si, že mé vztahy s Horkýže slíže jsou naprosto v pořádku."