Jan Svěrák: Bojím se každý den, že film někde unikne

Scházíme se v upravené zahradě jeho pražského domu, při jehož vstupu roste obří lípa. Na stole na nás čeká limonáda připravená z právě utržené čerstvé máty. Roste u starých kamenných schodů. Nedaleko kvetou bílé růže. Kolem nás zpívají ptáci.

Jemná poetika režisérovy tvorby jako by dorazila i sem, na náš rozhovor. Ostatně i přísně střežená novinka Po strništi bos je jí plná.

Prakticky třináct let. Ale jenom proto, že jsme nemohli najít společnou řeč, jak ten scénář pojmout. Tím, že se to týká rodinné historie, tak se tatínek bál, aby se nikoho nedotkl. Tedy příbuzných, ještě žijících postav. Trvalo to vůbec dlouho, než napsal ze všeho knížku Po strništi bos, která vyšla – je to asi pět let. Pak teprve v té knížce některé motivy spojil tak, že to začalo být dramatičtější, což se mi líbilo. Protože nechtěl ale psát scénář sám – věděl, že bych mu ho zase vracel a on by ho musel zase přepisovat – tak to hodil na mě. Já jsem knihu vlastně adaptoval na scénář. Jen tam, kde jsem dodělával nějaké obrazy, jsem ho ke všemu zval, aby celek měl pořád jeho rukopis, třeba dialogů.

Třeba tři čtvrtě roku.

Je. Já jsem to i zkoušel hrát s Terezou Voříškovou (hraje matku Zdeňka Svěráka – pozn. red.), když jsme měli casting. Když tam prošli všichni ti divadelní a filmoví herci, kteří by připadali v úvahu na roli tatínka, tak jsem Terezu poprosil, zda by tam na chvilku zůstala, a zkusil jsem si to s ní i já. Byl jsem z nich nejlepší textově, protože jsem jediný uměl ten text nazpaměť. Ostatní koktali. Říkal jsem si, že tatínek v Obecné škole, což je příběh, který navazuje na tohle, je tam stejná rodina, chlapeček se jmenuje Eda, taky jsou v elektrárně na Bohdalci, takže ten tatínek je neherec, já jsem mu podobný, kdybych dostal masku, tak ještě víc… Tak proč ne?

Je mi navíc padesát. Tátovi tehdy taky bylo padesát, když hrál v Obecné škole. Ale… Když jsem si to zkusil – ve filmu Po strništi bos jsem si zahrál takovou minipostavičku muže s ilegální vysílačkou, jen dva natáčecí dny – a ono mi to nešlo. Nemůžu být na place a zároveň vidět, co ta kamera vidí. I když herec bych byl určitě lepší než Ondra Vetchý (Smích). To nemůžu takhle říct. Jsem vděčný, že tu roli vzal, že se obětoval a zhubnul asi deset kilo, aby…

Ano, přesto mu jich dost zůstalo. Ono to nejde za měsíc shodit. Tak jsme mu kostýmově pomohli. Nosil dlouhé rukávy, aby nebyly vidět ty obrovské pařáty.

Nemluví, ale já to s ním vždy konzultuji. Vím, jak trpěl, když napsal scénář a ti režiséři si jej od něj vzali a vše si natočili sami, aniž by to s ním probrali. Ale autor scénáře, té předlohy, je skutečný otec toho filmu. Režisér je jen šarlatán, který jej realizuje, natáčí obrázky… Proto to tatínkovi, po zkušenostech ze svého dětství, kdy velcí režiséři točili jeho filmy, předkládám, dávám mu šanci se ke všemu vyjádřit. Aby měl radost.

Proti ní protestovala akorát moje maminka. Jak vidíte, já to musím konzultovat i s maminkou, protože ta většinou sedí vedle tatínka. Ta ji znala z detektivních seriálů a říkávala: „To je ta policajtka, tvrdá, vostrá, ta nebude umět udělat něžnou maminku.“ Ale ona je výborná herečka, je krásná. Převtělení do maminky vzala velice seriózně. Jako příležitost udělat krok dál. Zkusit si tu matku. Zatím sice hrála jen holky, je jí sedmadvacet, nebo kolik… Tím, že má mladšího brášku, to navíc s malými dětmi uměla.

A toho našeho Edu tři měsíce zpracovávala, aby se jí nebál. Seznamovala se s ním. Snad je ten jejich něžný, křehký vztah, důvěra ve filmu vidět. Vypadají, že dýchají jako jedna bytost. Taky mi na konci natáčení prozradila, že ztloustla. Přibrala deset kilo, aby měla větší pánev, aby si připadala mateřsky. No, není neuvěřitelná?

Já taky nevím. Ale, co vím z Tmavomodrého světa, pije se pivo a jedí banány. Ale jak to dělala Tereza? Nevím.

Měli jsme casting, kde se sešlo asi tři sta dětí z dramatických kroužků, jejichž rodiče je byli ochotni propůjčit do „cirkusu“. A mezi nimi jsme vybírali. Někteří byli jasní hned. Ve filmu je partička kluků. Každý musel být jiný, výrazně. Je tam tlouštík, prcek, náčelník, velitel, který mluví ve šroubovaných větách, jako dospělý. Hlavní hrdina byl hned jasný. Byl tam osmiletý chlapeček Alois Grec.

Každé z těch tří set dětí muselo říct nějaký vtip. Když máte vybrat mezi nimi, musíte je nějak rozlišit. My jsme řešili: zda rozumějí tomu, co říkají, zda mají šmrnc, zda to umějí podat. A tenhle ten Alois řekl vtip a v tom obličeji mu pořád něco žilo. Kamera ho měla ráda, v těch jeho velkých očích se mu pořád něco odehrávalo. A vy jste chtěla zjistit, na co myslí. Divák chce do něj proniknout.

Nevyhrožujte! To víte, že se bojím každý den, že film někde unikne. Je hotový od konce května i se všemi triky.

My jsme hodně šetřili. Protože já jsem si zvolil funkci producenta a režiséra, abych všechny peníze natlačil na plátno, a nikoliv aby se utratily v zázemí za servis a za řidiče. Přesto to stálo asi 52 a půl miliónu korun. Jsou tam výpravné scény s komparzem, který je celý v dobových kostýmech. Na náměstí. Jsou tam tanky. A ty dopravovat z Rakovníka do Slavonic je taky drahé.

Válka tam prochází od wehrmachtu až po vlasovce, Rudou armádu, utečence ze Sudet. Všechno tam projde pod okny, přestože ten film o tom není. Je to vyprávění osmiletého chlapečka, kterého to nezajímá. Dějiny jsou někde na periférii jeho světa.

Já jsem vyrůstal na sídlišti, na pražském Spořilově. A co by tam nechybělo? Víte co, já se tyhle věci snažím propašovávat do svých filmů. Třeba v Kukym. Kuky je hodně o mém vlastním dětství. Takové ty představy, jak se dům otáčí na stranu. A ty co kdyby se ta hračka ztratila. To je moje dětství.

No třeba krása smeťáku. Skládka byla kousek za sídlištěm a mně se hrozně líbila.

Ne, ne. Já tím, že jsem zároveň producent film, si můžu počkat na to, zda bude úspěšný, nebo ne. Nežiju z honoráře režiséra. Ale z podílu spolumajitele práv. Tím, že těch děl je hodně, tak to každý rok něco málo přisype. A já si mohu dovolit neživit kancelář. Nemusím každý rok něco produkovat. Utáhnu kohouty a můžu si dva roky kutat na filmu, připravovat si ho, aniž bych musel jíst špagety s kečupem, což jsme dělávali, když jsme točili Jízdu, protože nám prostě docházely korunky… Ale musíte se snažit, aby na ty filmy chodili lidi.

Kolja taky, Tmavomodrý svět taky…

Já bych potřeboval, aby přišlo půl miliónu diváků, aby se mi vrátily náklady. Protože v tom máme vlastní investice. Když přijde půl miliónu diváků, jsme na nule a můžeme se radovat. Mluvím o České republice.

Prodej do ciziny je hrozná sázka do loterie. To se nedá říct předem. Protože třeba u Kolji jsme to dělali jako český film, který nebude nikoho zajímat, protože je to rusko-české téma. Jenže je na tom zajímal vztah otec–syn. Já už si nedělám žádné iluze ani strachy. My neznáme, nedokážeme odhadnout ten světový apetit. Možná pro ně bude (Po strništi bos – pozn. red.) hrozně poetický film, které teď nejsou. Dneska je to všechno takové racionální nebo depresivní. A tohle je čistá lyrika. Anebo naopak to bude pro ně naprosto nepochopitelné. Jak v době, kdy se lidé odpalují na náměstí a na koncertech, může někdo točit lyrické filmy. Protože netočíte něco aktuálního, o uprchlících…

Premiéra filmu Po strništi bos bude v Česku 17. srpna. Na Slovensku o týden později.