Článek
Jak se vám po tolika aktivních letech dnes na hudební scéně vede?
Skvěle. Mám úžasnou kapelu, spoustu nápadů a lidi na naše koncerty chodí. Hudební nápady vznikají díky tomu, že poměrně často vystupujeme a napadají mě přímo na pódiu. Snažím se si je zapamatovat, doma si je zapíšu a pak se k nim vrátím.
Nikdy to ale není tak, že bych si řekl, že zrovna teď napíšu píseň. To u mě nefunguje. Musí přijít nějaké puzení, chuť a také literární inspirace.
Hodně vás inspiruje literatura?
Když jsem zmínil literární inspiraci, měl jsem na mysli především literární část skladby, tedy text. Všeobecně mě ale literatura inspiruje dlouhodobě. Zajímá mě odmalička, už jako dítě jsem byl ke knihám vědomě veden dědečkem.
Byl plukovníkem Československé armády. Když odmítl přísahat pro bolševika, odstěhovali ho do pohraničí i s jeho knihovnou. Jezdil jsem k němu a on mě jí prováděl, odkrýval mi tak svět knih. Bral přitom ohled na to, kolik mi je let a jak jsem se podle něho duševně vyvíjel. Byla to pro můj život velice důležitá kapitola, dodnes knihy miluji.
Které knihy vás ovlivnily?
Je jich moc a jsou různorodé. Když se například v prvním období děda rozhodl, že ze mě udělá vzdělaného člověka, dával mi číst islandské sociální romány. Byla to úžasná literatura, vždy se sociálním podtextem. Děda pocházel z jiných sociálních poměrů, ale došel k tomu, že ty romány nabízejí jazyk a myšlenky, které mi budou v životě platné. A měl pravdu. Třeba zásadní členění lidí na jedny a druhé platí dodnes. Platí za všech režimů.
Jak jste nacházel lásku k muzice?
Oba moji rodiče byli zaujatí amatérští muzikanti, čímž mě inspirovali. Máma hrála na piano, táta na trumpetu. Jako malé dítě jsem vnímal hudbu podvědomě a pod pianem, na které máma hrála, jsem si lepil modely letadel. Postupně se u mě ale dostavila potřeba také si na něco zahrát, a tak jsem si začal na to piano brnkat. Táta mě potom vedl ke hře na housle, ale k nim jsem cestu nenašel.
A potom jsem potkal dixieland, to bylo v roce 1947. Tehdy se v Praze konal Světový festival mládeže a studentstva a Austrálii na něm reprezentoval dixieland Greama Bella. Bylo to nejen pro mě, ale pro celou Evropu velké zjevení. Bell se pak do Československa vrátil a natočil tu řadovou desku. Pro mě bylo setkání s jeho dixielandem důvodem, proč jsem si koupil trombon a začal se na něj učit. Nejdříve sám a potom v hudební škole. Celý život jsem pak hrál na dechové nástroje.
Měli z toho rodiče radost?
Měli. Nikdy mě však do ničeho nenutili a nic mi nezakazovali. Chtěli, abych něco dělal pořádně, a co to bude, bylo na mně. Měl jsem období, kdy jsem chtěl být duchovním, stejně tak jsem měl období, kdy jsem zatoužil být leteckým konstruktérem. Přitahovalo mě modelářství, začal jsem díky němu chápat mnohé fyzikální souvislosti. Kmital jsem na všechny možné strany, ale muzika při tom byla vždycky.
Proč jste chtěl být duchovní?
Bavilo mě povídat si s lidmi. Dělám to dodnes.
Kdy jste začal skládat písničky?
Poměrně brzy. Když jsem se věnoval dixielandu, ještě jsem nic neskládal, ale jakmile přišel bratr Petr s tím, že budeme dělat rokenrol, začal jsem skládat. Nejdříve jsem pro naši kapelu aranžoval rokenrolové skladby, potom jsem nové i psal.
Jak moc se hudební cesty vašeho bratra a vaše protínaly?
Bylo to jenom na začátku, v rokenrolovém období. Ze skupiny Hipp’s, poté Apollobeat, která byla ve svých počátcích má, jsem odešel v roce 1970. Potom jsem s ní ale ještě spolupracoval, aranžoval jsem pro ni písně, aniž bych byl její stálý člen.
Proč jste s rokenrolem nevydržel?
Rokenrol mě dostal, strašně mě bavil. Jak se ale člověk vyvíjí, začne chtít pracovat takříkajíc s větší slovní zásobou. Blues a jazz byly harmonicky bohatší než rokenrol. Když jsem tedy začal mít potřebu věnovat se jim, z Apollobeatu jsem odešel.
S odstupem let musím říct, že brácha byl v rokenrolu opravdu dobrý. Nejenom barvou hlasu, ale i frázováním. Mnoho kluků to tenkrát neumělo, on ano. Já však chtěl jít dál.
Děla jsem pak hudebního režiséra v Supraphonu a potkával tam všechnu možnou muziku. Točil jsem všechny důležité rockové i jazzové desky, které tady v sedmdesátých letech vyšly.
S vaší kariérou je spojena skupina ASPM, tedy Amatérské sdružení profesionálních muzikantů. Vznikala už na začátku osmdesátých let a funguje dodnes. Měl jste potřebu mít vlastní skupinu?
Vznikla náhodou, těžko mluvit o potřebě. Ve studiu při jednom nahrávání jsme se sblížili s bluesmanem Petrem Kalandrou, kterého si někteří hudebníci zvali na natáčení jako hráče na foukací harmoniku. Jednou si tam jen tak brnkal na kytaru. Všichni už odcházeli a on tam zůstal sám. Neznal jsem ho, ale šel jsem za ním, sedl si k pianu a začal hrát s ním. Petr hrál zrovna St. James Infirmary Blues a spolu jsme ho pak hráli asi půl hodiny dokola. Řekli jsme si, že nás to spolu baví, záhy jsme si ale sebekriticky přiznali, že Petr není špičkový kytarista a já nejsem dobrý pianista.
Dospěli jsme k závěru, že pokud bychom spolu měli hrát dál a veřejně, musíme mít k sobě někoho, kdo je virtuos. Shodli jsme se, že budeme hrát v triu a seženeme si geniálního muzikanta. Pasovali jsme se do role jakéhosi šému, tedy nosičů sdělení, a sháněli jsme Golema, který by naše hudební nápady realizoval.
Jan Spálený (uprostřed) se skupinou ASPM
Bylo složité takového člověka najít?
Vyzkoušeli jsme řadu lidí, a nakonec jsme oslovili Frantu Havlíčka, bohem nadaného muzikanta, navíc multiinstrumentalistu. Tak vzniklo ASPM. V triu jsme hráli devět let. Bylo to krásné a bylo to dramatické.
Později se obsazení změnilo, bylo nás víc. Přišel Michal Gera, kterého za sebe jednou poslal Franta Havlíček jako záskok, a on hrál tak dobře, že jsem Frantovi zavolal a řekl mu, ať už nechodí, že budeme hrát s Michalem. Později se přidali Radek Krampl a další. Bubeníci se střídali. Hrál s námi i Milan Peroutka, který byl paralelně členem Olympiku.
Dnes je členem ASPM i váš syn Filip. Jaké je mít v kapele potomka?
Příbuznost vnímám až ve druhém plánu. Důležitější pro mě je, že je spolehlivý a skvělý muzikant.
Vydal jste nové album Perseidy. Jaký je jeho koncept?
Koncepční je v tom, že v textech jde stále o jedno. V každé písničce je tatáž věc, jenom v jiném osvětlení. Nechce se mi ji moc pojmenovávat, ale když to řeknu vulgárně, jsou to mezilidské vztahy.
Jsem vděčný svému příteli Pavlu Vrbovi, jenž mi texty, které jsou na albu Perseidy, dal dlouho předtím, než zemřel. Jsem vděčný mistrům básníkům Jiřímu Žáčkovi, Barbaře Ježkové, Ladislavu Vondrákovi, milovnici a znalkyni jihočeského Novohradska Michaele Vlčkové, Jaroslavu Kratěnovi i manželům Svobodovým z Pelhřimova, věrným posluchačům ASPM, kteří mě překvapili a potěšili slovy z posluchačské lavice.
Deska Perseidy je poděkováním všem zúčastněným, lidem, rodině a ostatním, s nimiž jsem se na své hudební cestě setkal. To znamená muzikanti i publikum. Oni jsou ty perseidy, které svítí na nebi a nikdy nezhasnou. Když zhasnu já, oni budou dál svítit.
Co pro vás znamená hudba?
Je pro mě doupě, do kterého se člověk uchýlí v situacích euforických, radostných, klidných, vážných i těžkých. V mém věku už platí i to, že když je mi nejhůř a všechno mě bolí, jakmile mě vytlačí na pódium, najednou je všechno dobré. Po dobu trvání koncertu jsem fit, potom mě zase odvezou. Až jednou budu vědět, že už na pódium z nějakého důvodu nebudu moci, všechno se v mém životě změní. Všechno.
V den svých osmdesátých narozenin, 4. prosince, budete koncertovat v pražském JazzDocku. Vybral jste si ten termín záměrně, abyste byl při dovršení životního jubilea na pódiu?
Ano, bylo to bez mého vlivu naplánované schválně. Neprezentuji ten koncert jako oslavu. Oslava je to, že můžu hrát, oslava je každý koncert.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Perseidy - Jan Spálený a ASPM, Asi v tom bude nějakej háček - Jan Spálený