Článek
Jak jste se ve svém životě dostal k muzice?
V devíti letech jsem přecházel z jednotřídky v Kelčanech na měšťanku v Kyjově, kde nás hudební výchovu učil pan Josef Frýbort. Byl to muzikant tělem i duší. Žil v Žádovicích, kde hrával v dechové kapele, která nesla jeho jméno, Frýbortovci. Přestože nejlépe ovládal housle, zamiloval si i dechovou hudbu a jako první v republice dostal jedinečný nápad založit dětskou dechovku. Vychoval několik generací muzikantů, se kterými koncertoval v celé naší vlasti i v zahraničí.
V prvním ročníku školy, hned v prvních hodinách hudební výchovy, vyzkoušel všechny své žáky z intonace a rytmiky. Tím si otipoval muzikálnost žáků a těm šikovným rovnou nabídl výuku na některý z dechových nástrojů a zároveň členství v dětské dechové kapele. Já v té zkoušce obstál a členství v kapele jsem přijal.
Pan učitel mě odvedl do hudebny, ukázal mi řadu nástrojů a vybídl mě, abych si některý vybral. Bez rozmýšlení jsem sáhl po trumpetě. On přikývl, vzal nástroj a zahrál mi pár tónů na ukázku. Pak podal trubku mně a řekl: „Tak, a teď to zkusíš ty!“
Kupodivu jsem na ni bez problémů vyloudil několik čistých a znělých tónů. Bylo rozhodnuto. Jen jsem tehdy ještě nevěděl, že pro mě už na celý život.
Byl jste jistě nesmírně talentovaný, vždyť o vás na začátku sedmdesátých let měli jako o trumpetistu zájem Berlínští filharmonikové s dirigentem Herbertem von Karajanem. Vy jste k nim ale nenastoupil. Proč?
Samozřejmě je pozvání ke konkurzu k Berlínským filharmonikům pro každého muzikanta velká čest. Kdo by nechtěl hrát pod taktovkou tak skvělého a věhlasného dirigenta, jako byl Herbert von Karajan. Pozvánka ke konkurzu pro mě byla jako blesk z čistého nebe, a dostal jsem ji dokonce v čase tří po sobě následujících let.
Byla to pro mě jedinečná příležitost stát se členem nejlepšího orchestru v Evropě a zúročit všechno, čeho jsem ve hře na trumpetu dosáhl. V té době mi ale nebylo umožněno vycestovat a konkurzu se zúčastnit. Takže přijetí či nepřijetí této mimořádné nabídky jsem vůbec nemohl ovlivnit.
V čem tkví vaše láska k dechové hudbě?
Na lidových písničkách a na dechovce jsem jako kluk z malé dědiny vyrůstal. Při studiu na konzervatoři jsem poznal i jiné hudební styly, ale tou největší láskou se pro mě stala vážná hudba, kterou jsem neměl nikdy v úmyslu opustit. Přece k tomu však došlo.
Jak?
Skladatel a tehdejší hudební redaktor Československého rozhlasu Brno Ladislav Kozderka vyslovil názor, že s tehdejší klasickou dechovkou by se mělo něco udělat. Vdechnout jí trochu života a nového stylu. Tak jsem mu nabídl svůj nápad založit kapelu, která bude vycházet z lidového folkloru a dá mu zbrusu nový kabát. Bude to zkrátka slovácká dechovka, jaká se hraje u nás doma na Kyjovsku. A tak se v roce 1972 zrodila Moravanka. Jejími členy byli moji kolegové ze Státní filharmonie Brno a operního orchestru se stejným zápalem pro věc jako já.
Moravanka měla poměrně brzy velký úspěch. Překvapilo vás to?
Takový úspěch v tak krátké době opravdu nikdo, včetně mě, nečekal. Najednou nebyl na nic čas, jezdili jsme z koncertu na koncert a já musel stále obnovovat repertoár o nové skladby. Začali jsme točit televizní pořady a nahrávat desky, které měly nevídaný úspěch.
A začaly problémy v práci. Musel jsem se rozhodnout, čemu dám přednost, zda filharmonii a své milované vážné hudbě, nebo Moravance. Po osmi letech na nátlak agentur i ministerstva kultury zvítězila Moravanka.
Na které období Moravanky vzpomínáte nejraději?
Určitě na úplné začátky plné nadšení a euforie. Byli jsme mladí a švarní šohaji plní elánu a radosti z úspěchů a dobré muziky. Těšila nás velká přízeň publika a našich fanoušků i fanynek. Zkrátka jsme si to opravdu užívali.
Dokonce jsme byli ještě před koncertem schopní zahrát si fotbal s místním klubem, třeba právě v Marefách, kde bydlel náš trumpetista Jožka Poluček. Nejlepším fotbalistou našeho týmu byl vyhodnocen Jožka Černý a na koncertě ještě zazpíval jako slavík. Prostě bylo to fajn, jako začátek všeho pěkného.
Moravanka vystupovala i v zahraničí. Jak tam naši lidovou hudbu v jejím podání přijímali a přijímají?
Po úspěšném startu u nás jsme začali hrát brzy i v zahraničí, v Rakousku, Německé demokratické republice, Německé spolkové republice a po šesti letech přišlo jako bomba pozvání na šestinedělní turné do USA. Po dvou letech jsme si stejné turné dali ještě jednou a po třiceti letech, u příležitosti mých sedmdesátých narozenin, potřetí. Jinak jsme projeli v podstatě celou Evropu.
Dechovka má velkou tradici nejen u nás a v německy mluvících zemích, ale také v Nizozemsku, Francii, Polsku nebo třeba i v Maďarsku. V Americe nás dokonce nazvali královnou české dechovky, i když jsme z Moravy a u nás má dechovka úplně jiný říz.
Největší úspěch a nejvíc fanoušků má naše dechovka bezesporu v Nizozemsku, kde sami nemají takové množství lidových tradic. Dokonce tam vznikaly kapely, které hrály jen českou a moravskou dechovku, a navíc s českými texty. Klobouk dolů, na to můžeme být opravdu pyšní.
Jak oslavíte své osmdesáté narozeniny?
Letos, bohužel, v podstatě nijak. Dnešní situace to nedovoluje a já jsem ten poslední, který by chtěl současná nařízení obcházet. Pousměji se pod rouškou, vlastně spíše pod respirátorem, s vědomím, že jsem už proočkován, a tudíž ochráněn, a poděkuji bohu, že jsem poměrně zdráv a že jsem se takového věku vůbec dožil.
Může se vám hodit na Zboží.cz: