Hlavní obsah

Jan Sklenář: Romeo nebyl nikdy mou vysněnou rolí

Právo, Radmila Hrdinová

Jan Sklenář vystudoval herectví na brněnské JAMU a svou aktivitu dělí mezi hudbu a divadlo. Zpívá jazzový, soulový i šansonový repertoár, s nímž se prosadil i v Hapkově a Horáčkově muzikálu Kudykam. Je hercem Klicperova divadla v Hradci Králové a rád pracuje s režijním duem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), s nímž nastudoval i Shakespearova Romea.

Foto: Patrik Borecký

Jan Sklenář a Tereza Voříšková ve hře Romeo a Julie

Článek

Romea hraje v rámci Letních shakespearovských slavností již čtvrtým rokem. Od 24. do 29. srpna budou mít diváci poslední možnost užít si romantickou tragédii na Pražském hradě.

Shakespeare pro vás není neznámým autorem, ale Romeo je výjimečná postava. Patřil k vašim vysněným rolím?

Hrál jsem už asi v devíti shakespearovských inscenacích, některé tituly, jako třeba Zimní pohádku, dokonce ve dvou různých nastudováních. Ale Romeo mou vysněnou rolí nikdy nebyl. Víc než o roli jsem stál o spolupráci se SKUTRy, s nimiž jsem se poprvé pracovně potkal v muzikálu Mauglí v pražském divadle Kalich, kde už šestým rokem alternuju Baghíru. A nelituju.

V téhle shakespearovské inscenaci nejsme sice v renesanční Veroně, i když temperamentem zůstáváme Italové, ale máme blíž k dnešku. Příběh se odehrává v menším městě, kde se lidi navzájem dobře znají. Naše romantika je hravější, a tím i životu bližší.

Je pro vás role Romea něčím výjimečná?

Jistá, ale spíš negativní výjimečnost spočívá v tom, že Romeo je strašně zprofanovaná figura. Každý si přál být Romeem, ale nikdo jím ve skutečnosti nebyl, o to víc má každý pocit, že ví, jak se má Romeo hrát.

I když tvrdím, že Romeo není mou vysněnou rolí, tak když ke mně v šestatřiceti letech připutoval, byl to pro mě zajímavý úkol, možná o to vděčnější, než kdybych se k němu dostal jako úplně mladý herec.

Od reprízy k repríze mě vzrušuje hledat způsob, jak se do té figury oblíkat a snažit se ji rozžít tak, aby to bylo přirozené a aby to mělo jiskru v oku, pokusit se vytvořit z textu hry postavu s lidskou a současnou tváří.

Romeo je postava s velkým vývojem. Jak to vnímáte jako její představitel?

Romeo na začátku hry tak trochu pozérsky vydírá okolí svou zamilovaností a dělá mu moc dobře, jak ostatní přikovává ke svému smutku. Do jeho manýry se vejde i velkohubost, košatost básnických přirovnání a patetičnost jeho slov – a přitom to všechno má fór. Na konci ale už slovy šetří. Romeo na začátku a v závěru jsou dvě různé figury v jedné kůži.

Dost často se to ale hrává tak, že Romeo je nyvý, ušlechtilý a tragický od začátku do konce, humor tam nemá moc místa. Takže jsem SKUTRům vděčný, že do textu dostali humor zevnitř, že se snažili jít proti obecné nyvosti a romantičnosti.

V čem je tedy pro vás romantika příběhu Romea a Julie?

V tom, že to nejsou jen taková miloučká nevinná zvířátka, ale aktivní lidi, kteří jdou proti tradici, proti bariérám nenávisti svých rodů a musí si to obhájit před nimi i před sebou. Oni jdou až za hranici, kdy opustí své jistoty a příbytky, jdou do nejistoty a je to všechno jenom na nich. A v tom je pro mě obrovská romantika.

Jak si rozumíte se shakespearovským veršem?

Blankvers už pro mě dávno není strašák, protože jsem si uvědomil, že si s ním člověk nesmí dělat těžkou hlavu a říkat ho po smyslu. A překladatel Martin Hilský textu vetkl rytmus, který když herec cítí a dodrží, je mu pomocníkem, nikoli nepřítelem.

Ale právě Romeo a Julie oplývá spoustou slovních přesmyček a hrátek typu Ledový žár jsi, zdravá nemocná / skutečnost snu, co není to, co je / já k tobě, lásko, lásku necítím – a není snadné text divákům zpřístupnit tak, aby mu dobře rozuměli a v plné kráse si ho vychutnali. Ale právě to mě baví.

Jakou máte zkušenost s divadlem pod širým nebem?

Na brněnské JAMU jsem měl ještě to štěstí potkat se s režisérem Petrem Scherhauferem, jehož celoživotní láskou bylo pouliční divadlo, takže nás studenty hned od počátku zverboval do velkých pouličních produkcí.

A podobně tomu bylo i ve velkém mezinárodním projektu hereckých škol, kde jsme také hráli venku. Ostatně s venkovním prostorem mám zkušenost i jako zpěvák z koncertů a festivalů.

V anotaci inscenace Romea a Julie se praví, že jediný pohled na jednom večírku změní osudy mnoha lidí. Věříte v moc takového pohledu?

Ale ano, mně se to taky stalo. Jenom záleží na tom, jestli zůstane jen u toho jednoho pohledu, anebo budou ty pohledy nekonečné. Ale tak to podle mě začíná vždycky.

A u Shakespeara jsou oči a pohled naprosto zásadní veličinou, a to nejen u Romea a Julie. Potkal jsem se s tím už v několika jeho hrách. Člověk vnímá svět především očima.

Výběr článků

Načítám