Jan Schmid – muž, který viděl svět jinak

Jan Schmid byl i spisovatelem, dramatikem a scenáristou, textařem, kulturním publicistou a vydavatelem, aktérem televizního magazínu Literární revue 333, pedagogem DAMU. Do povědomí veřejnosti se zapsal především jako zakladatel a vedoucí osobnost Studia Ypsilon, ale vytvořil i několik originálních postav ve filmech zejména režisérů nové vlny Evalda Schorma, Věry Chytilové, Juraje Herze aj.

Přidala bych k tomu ještě jedno označení. Jan Schmid byl myslitel. Dalo by se říci filozof, ale ten český termín se k němu hodí víc. Myslitel je člověk, jemuž nedá spát stav světa, a tak o něm přemýšlí. A to, k čemu ve svém myšlení dochází, předkládá ostatním, aby o tom přemýšleli i oni. Jan Schmid to dělal divadlem. Ale protože viděl svět jinak než ostatní, i jeho divadlo bylo od toho ostatního naprosto odlišné.

„Divadlem lze propojit všechny profese tak, aby to fungovalo a mohlo to proměnit i samotné divadlo, které bylo v době mého mládí samá faleš a povrchní psychologie,“ řekl kdysi v rozhovoru pro deník Právo. To, co mu v divadle nejvíc scházelo, bylo téma. A to téma nahlížené a obracené ze všech možných stran.

Taková byla první inscenace Encyklopedické heslo XX. století, která vznikla ještě během jeho vojenské služby a v roce 1964 byla uvedena už pod hlavičkou Schmidova souboru Studio Ypsilon.

A princip encyklopedického hesla si zachovaly i další inscenace vznikající unikátní metodou kolektivní improvizace s cíleným směřováním k výpovědi, jež nikdy nebyla tuctová.

Ať už se týkala T. G. Masaryka, Jaroslava Haška, Mozarta, Prahy, anebo jen oslavy domu ve Spálené ulici, kde divadlo našlo své útočiště po přesunu z Liberce do Prahy, vždycky jeho výpověď nasvěcovala divákům skutečnost z trochu jiného úhlu pohledu, než jaký jim byl vlastní.

Vyrůstala jsem v Liberci mimo jiné na poetice Ypsilonky. A v pubertálním věku jsem milovala právě tohle objevování, aniž jsem si uvědomovala vše, co mi dává. A taky humor, muzikalitu, výtvarnou poezii každého představení, neboť Jan Schmid byl i vynikající výtvarník a muzikant.

Tehdy jsem vnímala především herce – Karla Nováka, Josefa Fučíka, Zuzanu Schmidovou, Jitku Novákovou, Václava Helšuse, Jana Valu, k nimž potom přibývali další, Jiří Lábus, Bronislav Poloczek, Jiří Schmitzer a mnoho jiných, kteří by dnes nikdy nebyli takovými osobnostmi, kdyby neprošli Ypsilonkou.

Milovala jsem Večery na přidanou s úžasným Mirkem Kořínkem u piana a závanem starého dobrého swingu let dávno minulých.

Mám ráda knížky Jana Schmida, v nichž vzpomíná na svá mladá léta. Ze všech nejvíc jeho Život v závorce aneb Prvobytně pospolná místa v Čechách pro společně sdílenou lásku k Jizerským horám, jejichž tajemnou atmosféru dokázal Jan Schmid tak nádherně zachytit.

Mám v Jizerkách místa, na kterých si na něj vždycky vzpomenu. Holubník, Jezdec, Pytlácké kameny… Ačkoli právě tato knížka není vůbec o divadle, jsou v ní roztroušena zrnka úvah, které přesně postihují principy Schmidova divadla.

Třeba v kapitola čtyřicáté šesté věnované patafyzice, ale i v popisu stromů, kamenů, bylin, které Jan Schmid tak dobře znal a miloval. A lidí, protože z lidí, které na své životní pouti potkal, dokázal čerpat inspiraci. Viděl svět a lidi jejich i svýma očima. Možná patafyzicky, možná „jen“ hravě.

Jan Schmid nestárnul, jeho myšlení bylo v sedmaosmdesáti stejně intenzivní a stále okouzlené realitou světa kolem nás jako ve dvanácti, kdy podle něho člověk dosáhne své hotovosti. Jen o tom ještě neví.

„Vždycky jsme se snažili pohybovat tam, kde se mění myšlení lidí. A pak nejde o to, jestli je vám dvacet, nebo sedmdesát. Stárnutí nás nemění, je jen naším omezením. To věčné, co drží vývoj, jsou vlny a proměny mentality,“ zakončil rozhovor pro Právo k výročí Ypsilonky před čtrnácti lety Jan Schmid. Muž, který vidět svět jinak, stále nově, a proto si uchoval mladost myslitele.