Článek
Pekař Jan, dobrá a statečná duše, strádá v rodině i ve společnosti stále víc; chřadne, až uchřadne. Těžkost bytí považuje ale za snesitelnou protiváhu daru základního, jímž je život. Základní poselství Vančurova románu tlumočí věrně a naléhavě klicperovským divákům Jan Kačer.
Chvála Vančurovy mateřštiny
Režisérovou základní devizou je pokora k Vančurovu textu. Mateřština zní z jeviště jako nádherný koncert. Jí obětoval Kačer dokonce i příběh, který je možná na dnešní divadelní zvyklosti až příliš narativní. A ne všichni herci zvládají ošidnosti spisovatelova málem až biblického jazyka - s dávkou už téměř neznámých přechodníkových vazeb i archaických lexikálních tvarů zápolí Ondřej Malý, Jiří Zapletal, Eliška Boušková.
Budu-li se ptát na aktuálnost Vančurova Pekaře Jana Marhoula, potom právě v holdu českému jazyku slyším Kačerův osten namířený proti současné výslovnostní nedbalosti a vyjadřovací nekulturnosti. Je jí plno od parlamentu až po sdělovací prostředky. A nové Vančury nikde nevidět. A jestli byli jací, rezignovali.
Potměšilovi role sedla
Prvkem možná až zbytečně retardujícím jsou songy Vladimíra Merty. Kateřina Holánová (Marhoulova žena Josefína) nebo Vlastimil Čaněk (Deyl), ale i sbor je připodobují liturgickým zpěvům kazatelů. Celku to ale spíše neprospívá.
Tichým úradkem po tragédii jedné revoluční jízdy v listopadu 1989 dává spolu s Jakubem Špalkem také Jan Kačer nezapomenout na jiného velkého člověka, herce Jana Potměšila, upoutaného od nešťastné autonehody toho roku na invalidní vozík. Do jeho Marhoula se vlastně osobně přenáší onen základní pocit - totiž dar života, který ještě nebyl zmařen. Marhoul to pln nadějí přinášel lidem ve svém okolí, Potměšil stvořil další ze svých "polistopadových" rolí, která mu sedí a sluší.
Klicperovo divadlo Hradec Králové - Vladislav Vančura: Pekař Jan Marhoul. Divadelní adaptace a režie Jan Kačer,dramaturgie Martin Velíšek, výprava Jaroslav Bönisch a Jan Tobola, hudba Vladimír Merta.