Článek
Jak vás napadlo pustit se do politického, válečného tématu, věci, která se teprve děje?
Jsou knížky, které plánujete dlouhé roky a pak je nenapíšete vůbec, a pak jsou knížky, které neplánujete vůbec a napíšete je za čtyři měsíce. Je to má reakce na to, co 24. února začalo, můj způsob, jak se s tím vyrovnat. Nemyslel jsem si, že napíšu něco tak aktuálního, ale člověk má vždycky psát o tom, co ho zrovna zajímá, štve nebo fascinuje.
Musel jste psát velmi rychle…
A bylo to díky vzteku z toho, co se děje. Čtyřiadvacátý únor byl samozřejmě šok, do Evropy se vrátila válka. A jak člověk následující týdny a měsíce sledoval zpravodajství, rozčilení neopadávalo, často spíš naopak. Takže ta emoce mě tím prohnala. Začal jsem na začátku března a 30. června byl termín odevzdání rukopisu. Dopisoval jsem jednu povídku a už ve mně žily náměty na další.
Byl jste na Ukrajině?
Ne. Sledoval jsem podrobně práci novinářů, kteří tam byli, českých i zahraničních. Obdivoval jsem je a trochu jim záviděl, že jsou přímo na místě. Ale sám jsem se na Ukrajinu nedostal. S materiálem však nebyl problém, těch reportáží, svědectví, postů a feedů se objevilo víc, než kdokoli mohl pojmout. Obvykle děláte rešerše sám, v tomto případě je v jednom kuse dělala média.
Dobrý příklad toho, jak jsem pracoval, je povídka Zoe. Vychází ze situace, která se objevila i ve zpravodajství České televize. Šlo o krátkou reportáž z kyjevské porodnice, kde se na začátku války nahromadily děti surogátních matek a nevědělo se, co s nimi bude. Západní páry si pro ně nemohly přijet, vypadalo to, že Kyjev bude obléhaný, děti se ocitly v naprostém vakuu. Chtěl jsem vědět, co bylo předtím a co bude potom, musel jsem si něco zjistit o tématu surogátního mateřství, když si takzvaně pronajmete dělohu, a vytvořit kolem smysluplný příběh.
Konzultoval jste ukrajinská témata s odborníky?
Mluvil jsem s několika Ukrajinci, kteří se k nám dostali, nějaké věci jsem si ověřoval v odborné literatuře, ale těžiště toho všeho bylo jinde. Povídky nepotřebujete konzultovat s odborníky, vy jste ten odborník. Používáte reálné momenty a motivy, ale především vyprávíte příběh. Pro mě bylo nové spíš to, že když jsem povídky na jaře psal, nevěděl jsem, v jakém kontextu budou na podzim. Jejich čtení by bylo dost jiné, kdyby se válka vyvíjela výrazně ve prospěch Ruska, a ne Ukrajiny.
Má být literatura aktuální, není to úkol novinářů?
Dobrá otázka, protože odpověď na ni není jednoduchá. V případě novinářů to je jasné, samozřejmě že vaším úkolem je být aktuální. Myslím si, že žurnalistika nebo i dokument jsou opravdu lépe uzpůsobené k tomu rychle, věcně a přesně reagovat.
Někdo se mě také ptal, jestli ty povídky Ukrajincům pomohou. Nepomohou, literatura tu není od toho, aby pomáhala. Myslet si, že literatura změní svět nebo mu nějak pomůže, je iluze, za kterou by se spisovatelé měli stydět. Ale to neznamená, že by literatura měla aktuální témata pomíjet. Má být účastná, má o světě svědčit. Zdůrazňuju svědčit, ne ho soudit.
Je přirozené, že nejdříve věci zpracuje žurnalistika, která je nejrychlejší, a postupně pak kulturou sedimentují do literatury, výtvarného umění, filmu. Právě to se teď bude dít. Každý obor má svůj poločas reakce. Všechny obory mají být aktuální, ale v každém plyne čas jinak.
V už zmíněné povídce Zoe mě zaujala postava západní intelektuálky, která neodnosí dítě a outsourcuje ho u náhradní matky ve východní Evropě. Má spoustu řečí o toleranci, a přitom je to arogantní, vlastně zlá postava. Chápete to také tak?
Nevím, zda je zlá, ale arogantní asi ano. U lidí, kteří nejsou osobnostně dostatečně vyspělí, se bohužel inteligence často s arogancí pojí. V té povídce mi šlo hlavně o to, že zastávat postoje jako ze škatulky nás nic nestojí. Názory jsou něco jako plakátovací plochy.
Až když se člověk ocitne v existenciálně náročné situaci, jakou je válka, názory a postoje procházejí zkouškou a teprve pak je lze brát vážně. Má postava v té zkoušce neobstojí, ale je to jen postava. Pochopitelně jsem tím nechtěl říct, že intelektuálky nejsou s to být dobrými matkami. Tahle zobecnění jsou mi protivná. Boomeři, snowflakes, pražská kavárna… V momentě, kdy začneme používat tyhle pojmy, spáchali jsme intelektuální sebevraždu.
Samozřejmě všichni intelektuálové nejsou zlí, ale to pokrytectví západních intelektuálů mě děsí. Vnímáte také, že to, co říkají, je často v rozporu s tím, co se reálně děje?
Já bych to opravdu negeneralizoval. Když někteří západní intelektuálové říkali, že na Ukrajinu nemáme posílat zbraně, protože tím jen prodlužujeme něco, co stejně musí skončit, přišlo mi to pokrytecké. Podstatné přece je, jak to skončí, ne že to musí skončit. A my tam ty zbraně posíláme, protože jsme přesvědčeni, že Ukrajinci nejsou jen Rusové posedlí ďáblem, jak se teď někdo v Rusku vyjádřil, ale národ s právem na sebeurčení.
Pokrytectví není výsada intelektuálů. Souvisí s osobní integritou, je to úkol každého. Jen na intelektuály je víc vidět a možná od nich máme vyšší očekávání.
Jste autor a současně recenzent. Nemáte kvůli tomu negativní reakce?
Jsem spíš šéfredaktor literárního časopisu než recenzent. A pokud občas něco recenzuju, je to překladová, ne česká literatura. Sedíme v Knihovně Václava Havla, teď tudy prošel Jáchym Topol. Jeho novou knihu si rád přečtu, ale recenzovat ji určitě nebudu. Je hloupé dělat ze sebe nezaujatého odborníka, když jste kolega spisovatel.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Liliputin: Povídky z války - Jan Němec (2022, pevná)
