Jan Matásek: Doktorka z domu Trubačů? Když přišla nabídka na divadlo, nezaváhal jsem

Důvod je jednoduchý: nedostal jsem se na konzervatoř. Přitom jsem musel někam po základce nastoupit, tak se nejvíc tematicky nabízel učňák pod Petrofem v Hradci Králové, kde jsme žili. Byli jsme tehdy zkušební ročník. Ze čtyř let jsem tam strávil jen dva. Nakonec jsem se totiž na vysněnou konzervatoř dostal.

To celé byla spíš náhoda. Já jsem na té trumpetě poměrně dlouho trval. Miloval jsem ji. Po druhých neúspěšných přijímačkách mi pak na konzervatoři doporučili trombon, že mám pro hraní na něj hodně předpokladů. Razantně jsme ale podobné rady odmítl. Řekl jsem zkoušejícím i důvod, proč se mi to nelíbí: že bych zradil všechna svá dosavadní guru, Milese Davise, Louise Armstronga…

Jenže cestou domů jsem si uvědomil, že se tímhle odmítáním vracím zpátky na učňák, že opravovat klavíry celý život nechci, že chci dělat hudbu. Dal jsem proto trombonu nakonec šanci. Naši mi sehnali učitele a jemu, mně se napotřetí podařilo na konzervatoř do Pardubic dostat. Na trombon.

Je, ale nejbližší konzervatoř byla pro mě v Pardubicích, kam jsem nastoupil a dojížděl. Táta jinak pracoval pro hradecké Divadlo Drak (v letech 1974–2000, pozn. red.). Byl ve svém oboru vážně dobrý, až skvělý. I za socialismu díky tomu jezdíval s loutkami, s divadlem do světa. Vždycky se vrátil domů a vyprávěl nám, co viděl, co zažil, nejen v Evropě, ale třeba v Americe. Což mě jako malého kluka fascinovalo.

Asi u mé babičky. Máma mojí mámy byla nejen skvělá operní pěvkyně, ale i skvělá ženská. V naší rodině se vypráví příběh, jak jí najednou během dne zavolali, aby přijela zpívat do rozhlasu. Někdo jim vypadl, potřebovali narychlo záskok. Bylo to ještě v dobách, kdy byl na dům jeden telefon. Správkyně tedy babičku zavolala.

Hovor jí předala, ona si vyslechla, že by měla za hodinu zazpívat čtvrttónovou skladbu od Aloise Háby. Tak nasedla na tramvaj, vzala si s sebou noty, co potřebovala, aby vše naučila, vzala si i jo-jo, jímž se cestou uklidňovala. Když dorazila na místo, kde rozhlas vysílal, objevilo se červené světlo a ona to živě dala… Jinak, mám pocit, že nikdo nikoho v rodině k umění netlačil. Došli jsme si k němu každý jinak, sám.

Mně to ani nepřijde. Nerozlišuju mezi malými a velkými diváky. Musíte je jednoduše zaujmout. Navíc samotný Minor má ještě podtitul Divadlo pro celou rodinu. Není pouze pro děti. Vážně hrajeme pro všechny, od devíti dnů po 99 let.

Možná byl logický, ovšem ne od začátku dokonale promyšlený. Ano, na konzervatoři jsem psal různé fanfáry, znělky pro spolužáky. Zjistil jsem přitom, že mě hodně baví hudbu i skládat. Když jsem školu skončil, hledal jsem co dělat dál.

V rámci pátrání jsem se dozvěděl, že vyšší odborná škola Jaroslava Ježka v Praze bude za pár dnů přijímat studenty na skladbu. Zjistil jsem si podmínky, a aniž bych kdy psal velkou partituru, sedl jsem si a začal, dost na poslední chvíli, tři kusy požadované k přijímačkám psát. Recykloval jsem. Vzal jsem si staré skladbičky a udělal z nich to, co bylo potřeba.

Vzali, navíc jsem se dostal k výbornému profesorovi Vítu Clarovi, který umožňoval svým žákům svobodně tvořit. Hezky je přitom vedl. U mě zjistil, že mám určité nadání psát muziku k příběhům. Možná je to tím, že jsem vyrůstal v prostředí již zmíněného hradeckého Draku. Táta, výtvarník a scénograf, tam tvořil pro mě „svatou“ trojici ještě s muzikantem Jiřím Vyšohlídem a režisérem Josefem Kroftou.

Vždycky mě fascinovalo, jak muzika umí představení rozjet. Stačí, aby se zhaslo, zdánlivě se nic neděje, jenže pak zazní první tón, a ač nevidíte světlo, jedinou loutku, atmosféra vás už dožene. Tohle mi odmalička přišlo až magické… V rámci praxe jsem měl i to štěstí, že hned v prvním ročníku na Ježkárně jsem mohl dělat s Libuší Havelkou a Lídou Engelovou jedno krásné představení.

Paměti babičky Kavalírové. Já k němu dělal hudbu.

Vždycky záleží hlavně na tom, kdy je dead line, uzávěrka. (Smích) Je to taky kus od kusu. Na Vánoční koledu jsem měl něco málo přes rok. Na Sedmero krkavců to měl být rok a půl. Ovšem do všeho přišel covid. V Liberci cosi vypadlo a my, tvůrci, jsme dostali zadání: zvládnete to za půl roku?! Dali jsme to. Vznikl krásný balet, který zrežíroval úspěšný sólista plzeňského baletu Richard Ševčík.

Jasně, na začátku je vždy hrubá podoba. On mě pak navedl tam, kam chtěl.

Dokážu si představit, jak píše spisovatel, scenárista. Ovšem jak vypadá vaše pracovna?

Mám, na štěstí, naproti bytu malé studio, pracovnu, kam chodím tvořit, když doma nastane klid. V době, kdy se naše děti ukládají do postelí a já mohu chybět. Pracuju hlavně po nocích.

V tomhle případě mě oslovil Roman Zach a Jana Plodková, kteří v něm hrají. Hned se mi taky vybavil okamžik z dospívání, kdy mi máma tuhle knihu podala se slovy: tu si musíš přečíst. Dodnes si pamatuju její nadšení, proto když přišla nabídka na divadlo, nezaváhal jsem. Navíc jsem věděl, do čeho jdu.

Hudbu pro drama o konkrétním člověku, Emerichu Rathovi (1883–1962, všestranný sportovec, pozn. red.), jsem dělal již v Broumově. Obě představení spojuje těžký životní příběh, zapomenutí i znovuobjevení. Lidé, podle nichž vznikly, byli ve své době výjimeční, na což často dopláceli.

Pětatřicet, což je kapacita Atelieru 22, v němž hrajeme. Jana a Roman v něm vyprávějí příběh Vlasty Kalálové. Vše doprovází dvě projekce, klasická a meotarová. Já k tomu hraju v takovém malém hudebním hnízdu. Mám tam tubu, trumpetu, počítač s mixem muziky, již mohu v průběhu představení měnit.

Podle mě ne, je určený právě pro malý prostor. Ano, padesát lidí by na něj ještě mohlo přijít, ovšem větší scénu kolem 250 si moc pro tenhle formát představit nedokážu. Příběh je na to moc niterný, citlivý. Nabízíme divákům hlavně prožitek ze setkání s ním, což vyžaduje velký, intenzivní kontakt s diváky. Asi je i škoda, že nikdy nebyl zfilmovaný.

V podstatě ano. Samozřejmě nevyprávíme knihu slovo od slova, ale to hlavní z ní v představení je. Plus tam jsou její dopisy, vzpomínky na ni.

Je asi také zajímavé, že existují její deníky, které se zachovaly a které má dědic v USA. Zatím je ovšem nechce dát moc z rukou, nedal k jejich zpracování nikomu autorská práva.

Ano, v životě mi věci často propojují. Patří k nim také ta, kdy jsem šel po Staroměstském náměstí. Zakoukal se na orloj a říkal si, jaká je škoda, že je to teď už „jen“ turistická atrakce. Vnímal jsem, že dříve ho viděli lidé prostě napínavěji. Uvědomovali si, že jsou na něm hvězdy, apoštolové, že vypráví příběhy, že je v něm jakási magie.

Do rozjímání mi zazvonil telefon. Volal Petr Halberstadt a nabídl mi práci na představení o hvězdách, o magii K-PAX, Svět podle Prota.

Chystám se do Norska. Na měsíčním tvůrčím pobytu v Broumově, kde jsem dával dohromady hudbu k Istiklâl, jsem potkal norskou skladatelku Ann-Mari Pettersen Magga, která tam připravovala Requiem. Dali jsme se autorsky dohromady. Čeká mě tedy cesta na sever. Pokusíme se tam zvukově propojit dva kostely v Gran, které stojí kousek od sebe… Plus připravuju další dva balety s Richardem Ševčíkem. Autorsky si moc rozumíme. Jména představení si ale zatím nechám pro sebe.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Matásek Jan | Co jsem našel v podkroví | Noty