Jan Hrušínský má jediné vánoční přání: Vraťme se k ideálům listopadu 1989

A má se člověk plést do věcí veřejných? Já přece nejsem jen herec, ale občan České republiky. A jako milovník Čapkových fejetonů vyznávám jeho názor, že by se člověk měl vyjadřovat i k věcem, na které nemá zdánlivě žádný vliv. Jenže když si každý z nás řekne, že to nemá cenu, převládne strach nebo lhostejnost. Já přece nechci zpochybňovat výsledky demokratických voleb, ale vadí mi, když vítěz voleb nectí pravidla a chová se nezodpovědně, zrazuje Českou republiku nebo zneužívá miliardové dotace, protože k tomu mandát nedostal. A tím, že se k tomu vyjadřuju, chci jen ukázat, že je možné zachovat si hrdost a že když máte na něco odlišný, byť i menšinový názor, není se třeba bát dát ho najevo.

Přesně tak. My jsme Evropská unie, my jsme NATO. Je to otázka občanské společnosti a angažovanosti. Občanská společnost v tom nejlepším slova smyslu by se neměla bát ukázat, že tady je. Ale bohužel přesně to se začíná dít. A strachu ve společnosti je třeba vzdorovat.

Ano, byl. Velmi jsem zvažoval, zda má po třiceti letech smysl navázat na zmíněná představení v tehdejším Realistickém divadle, zaměřená na dvacátá a šedesátá léta, kde opravdu šlo o hodně a kde po letech poprvé zazněla jména a slova těch, jejichž veřejné vyslovení se rovnalo výbuchu ekrazitu. Ale pak jsem si uvědomil, že doba k tomu už opět nazrála, že diváci v hledišti zase reagují na politické narážky a aplausem na otevřené scéně dávají najevo, co si o chování a jednání našich dnešních politiků myslí. A tak vznikla současná Res publica III o tom, jak bychom nechtěli zažít budoucí léta.

Demokracie a svoboda vyžadují především odpovědnost. A to si u nás stále mnoho lidí neuvědomuje. A bohužel své hlasy v internetových diskusích zvedají především ti, jimž se nedostalo žádné výchovy. Já mám panu prezidentovi vlastně nejvíc za zlé právě to, že podporuje negativní vlastnosti v lidech a jde jim příkladem.

Otec tehdy věřil, že svou kandidaturou pomůže dobré věci, ale byl přesvědčen, že nebude zvolen. Jenže když dostal 170 tisíc preferenčních hlasů, nedokázal je zradit. Takže si to své dvouleté politické angažmá poctivě odtrpěl, a že se podepsalo na jeho zdraví. Vzpomněl jsem si na něj při druhé prezidentské volbě, kdy bylo jasné, že pan prezident Zeman opravdu není v dobré zdravotní kondici. Táta tehdy nebral ohledy na sebe, ale trápilo ho, že by třeba nebyl kvůli svému zdraví v parlamentu nic platný, a podruhé už nekandidoval.

Začínali jsme komedií Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same, ale hned druhým titulem byl Taboriho Mein Kampf. A tak je to dodnes. Spojujeme zábavnost s velmi angažovanými tématy. Ostatně i mezi vánočními svátky uvádíme hru Už je tady zas!, která se skrze fiktivní návrat Adolfa Hitlera vyjadřuje k dnešku. Máte pravdu, že jsem nikdy nechtěl přednostně dělat politické divadlo, Jezerka je především výsostně herecké a divadelní prostředí pro vynikající osobnosti jak herecké, tak i režisérské a osobnosti ostatních profesí. Ale vždy mi šlo o to, zachovat si právo svobodně se vyjadřovat k tomu, co si myslím a co cítím jako problém. I proto jsem po listopadu 1989 založil vlastní divadlo.

Tuhle otázku slýchám často, ale není tomu tak, naopak, o naše představení je stále větší zájem. A to nejen díky mimořádným osobnostem typu Jana Hřebejka, Aničky Polívkové, Milana Kňažka, Jiřiny Bohdalové, Jitky Sedláčkové či Jaroslava Duška, se kterým u nás chystáme další inscenaci. Bude to včelí koMEDie s laskavým žihadlem.

Vánoční představení bývají utrpení. V hledišti sedí unavení a přejedení lidé, kteří si říkají, že měli radši zůstat doma, a na jevišti tomu není o moc lépe. Takže Na Jezerce o svátcích nehrajeme. Ale mezi nimi ano a na Silvestra dvakrát.

Ochránkyní krbu, tmelícím prvkem a hnacím motorem rodiny byla maminka, která udržovala vánoční tradice, stejně jako dnes moje žena. Táta chodil dopoledne k panu Werichovi, to byla zase jeho tradice. Mimochodem, nedávno jsem viděl fotografii, jak táta vchází do vily na Kampě, a to z archivu StB, která setkání špiclovala z protějšího domu. My jsme doma kolem páté začali tiše doufat, že tatínek u Werichů nezapomene, že je Štědrý den a přijde včas na večeři. Ale přišel vždycky, jen jednou mamince vynadal, že mu neřekla, že jsou Vánoce.

Tuhle tradici dodržujeme i my, na Štědrý den k nám chodí přátelé na snídani. Začali jsme to s mým spolužákem z konzervatoře Vlastíkem Zavřelem, který k nám letos přijde už asi po pětačtyřicáté. Postupně se přidávali další kamarádi. Smyslem Vánoc je, aby se lidé potkávali a také zavzpomínali na ty, kteří k vám patří, ale už s vámi ke stolu neusednou. Vlastně je to taková hezká směs radosti a smutku.

Abychom se vrátili zpátky k ideálům, které jsme měli v listopadu 1989. Abychom si uvědomili, že o svobodu, kterou máme, můžeme vlastní vinou strašně snadno přijít. Aby zkrátka lidi nepálilo dobré bydlo. Stačí si vzpomenout na pohádku o zpupné rybářově ženě.

Ale na závěr jedna aktuální vánoční historka: syn nám poslal z Austrálie balíček s dárky pro děti, v ceně asi dvou set dolarů. Na celnici, kam jsme si pro něj měli dojít, manželce oznámili, že máme zaplatit DPH za věci, z nichž už jednou daň zaplacená byla, a také podepsat, že s nimi nebudeme v České republice obchodovat. (Tři dětské knížky, pyžamko a troje dětské ponožky s obrázky.) Navíc jsem musel pořídit ověřené zplnomocnění pro manželku a syn musel z Perthu poslat přesný popis věcí a prohlášení, že jde o dárky. Vyřizování trvalo řadu dní. Zatímco náš balíček pošta v Perthu bez problémů doručila v neděli dopoledne (!) až do domu. A to nemluvím o tom, že tady balíček musíte před celníky rozbalit, jestli popis souhlasí. Tohle není věcí Evropské unie, ale nesmyslného úředního výkladu jejích pravidel, respektive zdravého rozumu. Českého. Nicméně, přeju radostné Vánoce.