Jan Hřebejk: Poprvé jsem natočil čistou komedii

Dotkly se vás někdy fake news a dezinformace po osobní stránce?

Napadá mě jen událost ze 17. listopadu 1989. Nedávno jsem poslouchal podcast s Janou Šmídovou, dcerou někdejšího šéfa redakce mezinárodního života Československého rozhlasu Milana Weinera, předobrazu postavy z filmu Vlny.

Vyprávěla o svém synovi Martinu Šmídovi, zpráva o jeho údajné smrti na Národní třídě se tehdy stala rozbuškou. Přitom rodina dobře věděla, že je živ a zdráv, protože byl v inkriminovaném čase doma.

Rozšířená dezinformace v tomto konkrétním případě nakonec vedla k dobrému. Já tam tehdy také byl a můžu potvrdit, jak jsme snadno uvěřili zprávě, že někdo zemřel. Místo bylo uzavřené z obou stran, byla tam spousta úrazů.

Jaká je situace dnes?

Fake news bude čím dál obtížnější odlišit a s nástupem umělé inteligence to bude ještě horší. Zatím se jim smějeme, protože se poměrně brzo odhalí. Pokud se ale týkají důležité informace, je zapotřebí být skeptický. Druhé nebezpečí ovšem vězí v tom, že skepse je jedním z cílů dezinformátorů. Jde o to, veřejnost znejistit, aby pak lidé pojali nedůvěru vůči čemukoli.

Výjimečný stav tak nese současné a vážné téma. Mou ambicí však bylo, aby to byla legrace od začátku do konce. Opravdu čistou komedii jsem totiž dosud nenatočil. Zároveň jde o komorní snímek, nenastal tudíž takový stres se sháněním prostředků jako pro velkofilm nebo naopak komplikace se schvalováním.

Stejně jako vaše Zakázané uvolnění z pera Petra Kolečka vznikl Výjimečný stav až po divadelní verzi. Není jevištní předloha pro filmový formát omezující?

Divadelní předlohu jsem převzal i u snímku Odpad město smrt. Jevištní koncepci jsme se štábem u obou předchozích titulů do jisté míry zachovali. Přiznali jsme ji a filmy podle ní stylizovali. Výjimečný stav je jiný případ, jde o filmové vyprávění od A do Z. Musel jsem k němu najít klíč a ten spočívá hlavně v tempu. Je to náš takříkajíc nejrychlejší film.

Ve světové kinematografii byl tvůrce, jemuž se opakovaně dařilo natáčet divadelní hry jako svébytné filmy. Byl jím Mike Nichols, který natočil mimo jiné Kdo se bojí Virginie Woolfové? Ze hry vychází i jeho drama Na dotek, ani z něj přitom divadlo vůbec nečouhá. A o to šlo i nám.

Výjimečný stav jste natáčeli mimo jiné v prostorách Českého rozhlasu na pražských Vinohradech. Ovlivnili jste vysílání?

Ne, to jsme nesměli. Natáčeli jsme tam v neděli, kdy je v hlavním newsroomu nejklidnější provoz, samozřejmě pokud nenastane mimořádná situace.

Film se natáčel čtrnáct dní, přičemž v rozhlasových interiérech i před vinohradskou budovou jsme strávili pouze jeden a půl dne. Rozhlas byl naštěstí vstřícný, jiné rádio s jeho možnostmi a zpravodajským kreditem u nás není.

Požadovali jeho zástupci dohled nad scénářem?

Ano, spolupráci jsme ale vítali. Milan Tesař konzultoval děj se skutečnými zahraničními zpravodaji. Chtěli jsme kupříkladu do detailů poznat zařízení, které má u sebe Ondřej Vetchý coby zpravodaj na Blízkém východě.

Jak se zapojil někdejší zahraniční zpravodaj ČT na Blízkém východě Jakub Szántó, jenž je uvedený v titulcích?

Řekl nám, co je a není možné nebo kde natočit rámec. Kambur, kde se odehrává začátek filmu, je sice fiktivní země, zároveň jsme ale nechtěli, aby působila nějak bizarně a nevěrohodně.

Natáčelo se v Ammánu v Jordánsku. Z časových důvodů jsem u toho nebyl. Režii jsem svěřil jednomu z herců, Jordanu Hajovi, který do scénáře vymyslel pár skvělých drobností. Vystupňoval třeba žárlivost hlavního hrdiny vůči jeho partnerce v podání Táni Dykové.

S Milanem Tesařem jste se potkali už zkraje devadesátých let u zrodu České sody. Souzníte v druhu humoru?

Českou sodu Milan Tesař s Ferem Feničem přímo vymysleli. K pořadu jsem tenkrát byl přizvaný jako šéfrežisér. Nastal spor, jestli má být víc satirický, nebo dadaistický. Já se zastával především dadaistického humoru Petra Čtvrtníčka, který se za mého šéfování stal hlavním tvůrcem podoby České sody.

Milan tehdy vedl kulturní rubriku časopisu Reflex a stal se spolutvůrcem komiksu Zelený Raoul, což byl z mého pohledu po čtvrt století úžasný fenomén. Odjakživa jsme si rozuměli, měli se rádi a ani společný film na našem kamarádství naštěstí nic nezměnil.

V půlce října jste uvedl v ostravském divadle Mír hru Narozeniny od Bořka Slezáčka. Jak spolupráce vznikla?

Bořka jsem v devadesátých letech považoval za člověka z bulváru, který chodí s manekýnami a dělá hudbu, která není pro mě. Tehdy jsme se tedy nepotkali. Seznámili jsme se při natáčení seriálu Místo zločinu Ostrava a hned si padli do noty. Jsme stejně staří a máme podobný smysl pro humor. Překvapilo mě, jak chytrý a tvůrčí člověk je a jak se dokázal vymanit ze své pověsti alkoholika.

Narozeniny jsou něco mezi povídkou, divadelní hrou a scénářem. Když jsem si dialogy četl, přelévaly se mi sympatie mezi postavami, což se mi líbilo. Měl by to být takový smích skrze slzy.

Věřím, že když se hra zahraje se vší vážností, legrace bude tkvět v tom, že si lidé řeknou: tohle přesně zažíváme doma, když za námi přijedou příbuzní, nebo v práci s kolegy. Je to obraz rozdělené společnosti.

Projekt jsme nabídli nejprve České televizi, nakonec ale propadl sítem. Hra je v nejlepším smyslu lokální, je situovaná do Beskyd. Postavy o tomto regionu mluví a podle mě to dobře funguje. Jsem proto rád, že se bude hrát právě v Ostravě v úspěšném divadle Mír.

Jak se rýsuje filmové historické drama S ledem v srdci, které chystáte se scenáristou Petrem Kolečkem?

Velký zájem o ně projevila Česká televize, nedostalo ale grantovou podporu. Teď si říkáme, že by mu vzhledem k tématu formátově slušela minisérie. První díl se Petrovi moc povedl.

Inspirujeme se tragédií československých hokejistů, kteří byli v roce 1950 při odletu do Londýna na mistrovství světa pozatýkáni a odsouzeni. Případ je dodnes zahalen mlhou, neví se, co přesně vedlo k zatčení konkrétní části mužstva.

Je to ambiciózní projekt, výzva. Řadu projektů máme i s Petrem Jarchovským a naším staronovým producentem Ondřejem Trojanem.