Článek
Začínali jste úspěšnými komediemi Šakalí léta a Pelíšky, postupně jste střídali humor s vážnými tématy, teď je tu po dramatu Kawasakiho růže detektivka a psychologické drama zároveň. Kdy s vámi bude zase legrace?
Doufám, že ještě uděláme komedii, ale nepracujeme na zakázku, a to téma zkrátka k Petrovi přišlo. A mě lákalo natočit film, který je žánrově jinde než ty dosavadní. Využili jsme tedy velkorysosti producentů Rudolfa Biermanna a Tomáše Hoffmana a dohodli jsme se, že když film nepřesáhne určitý rozpočet, nebude hrát komerční hledisko takovou roli, jaká se čeká třeba právě u komedií.
Detektivky se nicméně k diváckým žánrům určitě řadí.
Nevinnost není čistá detektivka, po určitém vývoji scénáře jsme se zaměřili na osobní pointu, rodinu a vztahy uvnitř, i když kriminální zápletka zůstala. Výklad příběhu hodně záleží na životních zkušenostech diváků, jejich postoji k lásce i k dlouhodobému manželství. Obecně je, myslím, zajímavý tím, že má tajemství a napětí. Je i hodně emocionální a emoce jsou jedním z důvodů, proč lidé chodí do kina. Takže věřím, že přijdou a budou třeba překvapeni.
Dosud jste točili většinou velmi komorní příběhy, tento je obrazově výraznější.
On je pořád hodně komorní, ale dost zahrály motivy na Máchově jezeře a ve vězení. Důležitá byla i volba hlavní lokace, což je vila se zahradou. To mi umožnilo přenést některé scény, napsané do interiéru, ven na zahradu, což působí filmovějším dojmem. A kameraman Martin Šácha zvolil efektnější obrazovou koncepci.
Jaké pro vás bylo setkání s kriminalisty? Film působí hodně autenticky.
Také to – až na drobnosti – hodně autentické je. Konzultace některé věci inspirují a zpřesňují, a pro nás to byla velmi zajímavá setkání. Byli jsme v podobné pozici, v jaké by měli být diváci – zjišťovali jsme, jak vyšetřování takových případů postupuje, jak kriminalisté pracují. Ve světě tohoto typu kriminality jsou policisté velice imponující lidé. Chytří, s nesmírně rozvinutým logickým myšlením. Ve hře je i morálka, je tu možný omyl, kdy lze poškodit i obviněného. Takže si vyšetřovatelé sami kladou velmi zajímavé otázky.
Vedle detektivní zápletky hraje ve filmu velkou roli cosi jako osudovost. Věříte na ni?
Ano, ale mám-li být přesný, řeknu to trochu jinak: náš osud a vlastní způsob života nás dostihne, ale většinou z jiných směrů a jinak, než jsme si mysleli. Kolikrát má člověk divnou předtuchu, a ono opravdu něco přijde, ale z jiné strany. Tím je ten film prodchnutý. Člověk je hodně omylný, a i když žádná z postav není podle mého názoru vyloženě špatná nebo zlá, zejména některé z nich závažným až tragickým způsobem chybují.
V Nevinnosti hrají hvězdy jako Aňa Geislerová, Ondřej Vetchý či Luděk Munzar a vedle nich méně známé tváře – pro film jste objevil výtečného Hynka Čermáka. Jak?
Je pravda, že ve filmu zatím velkou roli nehrál, ale v divadle velké, hlavní role má – ať to bylo na Kladně, v Rokoku, v Rubínu, teď zkouší v Dejvickém divadle. A jsem přesvědčen, že do souboru špičkových herců zejména malého jeviště, které je pro film velkou školou, patří. I další herce znám léta – Mirka Hanuše, Zitu Morávkovou. A radost mi udělala i Anička Linhartová, která hraje čtrnáctiletou dívku, ale sama je starší, zralejší, dobře se s ní pracuje. Pro film je obohacující, když někteří z herců nejsou moc známí.
Ve filmové rodině je i mentálně postižený chlapec, což se může zdát k hlavní zápletce nadbytečné. Co do filmu tuto postavu přivedlo?
Motiv postiženého kluka jsem přinesl já. Znám to z vlastní rodiny a Petr potřeboval do scénáře, aby mezi bývalými manželi bylo nezrušitelné pouto, aby měli důvod se i léta po rozvodu potkávat. Postižené dítě takovým důvodem je.
Důležitou roli hrají také verše oné čtrnáctileté dívky, které reálně vycházejí z tvorby Ani Geislerové. Jak jste na ně přišli?
Spisovatel a nakladatel Martin Reiner kdysi pozval na festival básníků do Olomouce mezi jinými Aňu a mě na půlnoční čtení, a my jsme tam četli své juvenilní verše. Aňa četla deníkové básně, které psala ve čtrnácti letech a bylo to moc hezké. Navíc jsem věděl od Michala Viewegha, že ji učil ve škole tvůrčí psaní a mluvil o ní s úctou jako o talentu. Oslovil jsem ji tedy a tím jsem ji zároveň i víc přitáhl k příběhu. Leccos pak dost ovlivnila vlastními připomínkami. Tak totiž pracuje velký herec – ne snad, že si vytvoří scény navíc pro sebe, ale že si všimne věcí, které mohou autorům uniknout.
Po letech jste přivedl před kameru Luďka Munzara – jak jste připadl na něho?
Přemýšlel jsem o něm už při Kawasakiho růži. Když režisér potřebuje výborného herce pro postavu starého charismatického muže, prolistuje seznam dost rychle… Ale tehdy jsem tíhnul k Ladislavu Chudíkovi, ten je navíc starší, což scénář potřeboval. Takže když jsem teď zjistil že není žádná překážka, aby Luděk Munzar hrál, nabídl jsem mu roli, a on, přestože je malá, ji přijal, takže byl dokonce první obsazený herec.