Článek
Asi bylo příjemné odskočit si od velkých hudebních ansámblů k sérii komorních tanečních představení Light Underground, která probíhají ve sklepních prostorech pražského domu U Kamenného zvonu. Oč jde?
S choreografkou Hanou Turečkovou spolupracujeme docela často. Tentokrát vytváří choreografi i tak trochu postavenou na mém vlastním světě. Původní zadání bylo, abych napsal hudbu pro představení o světlech a stínu v gotických sklepeních. Hana ale hledala nějaký zvláštní pohybový styl, kterým by choreografi i obohatila, chodila se dívat, jak diriguji, a napadlo ji, že by mohla pro tanec právě využít dirigentská gesta. Tím je to celé neobvyklé.
Jako jeden z mála u nás se soustavně věnujete dirigování současné klasické hudby. Jak jste se k tomu dostal a co vás čeká?
K soudobé hudbě jsem se přiblížil na Královské konzervatoři v Haagu, kde bylo celé oddělení zaměřené na soudobou hudbu. Tam se mi postupně začal otevírat svět, který spoustě lidem může připadat jako hudba pro hrstku blouznivců a intelektuálů. Navíc jsem získal zajímavé kontakty, které mě dovedly třeba ke spolupráci s Izraelským hudebním institutem a dalšími. V Čechách se teď často dostanu k premiérování nových skladeb.
Je to navíc pěkný odpočinek od operního procesu, kde vzhledem k délce musíte pracovat s nadhledem, tady se s orchestrem můžete zabývat více nuancemi. Navíc bývají hudebníci velmi vstřícní, takže spolu pomůžeme na svět novému dílu. Vlastně jsou to většinou všechno premiéry. Po koronavirové pauze mě například čeká 9. listopadu koncert se Severočeskou filharmonií Teplice z děl mladých skladatelů pražské HAMU.
Propagujete znalost principů fyziologie hudebního výkonu mezi hudebníky. Co si mám pod tím představit?
Hudební fyziologie je poměrně mladý obor. Poprvé jsem se o něm dověděl někdy v šestnácti na letní akademii v Edinburghu. Hra na hudební nástroj je totiž motoricky velmi složitá a špatné nastavení těla může vést k postupnému poklesu hráčských kvalit a psychické frustraci. Nezapomeňme na to, že hudebníci jsou velmi citlivé bytosti. V Čechách jsme proto s kolegou MUDr. Pavlem Drbalem založili společnost, která poskytuje hudebníkům informace a případně kontakty na lékaře, kteří jim mohou pomoci.
Pod jeho taktovkou probíhalo v Národním divadle představení Poprask v opeře.
Je potřeba k dirigování nějaká fyzická příprava, dobrá kondice?
Nikdy jsem se nevěnoval soustavně sportu, nicméně nejdůležitější u dirigování je mentální kondice, jak rychle reagujete na situaci a jak se rychle rozhodujete. A co se týče fyzičky, prý se dirigenti dožívají vyššího věku, protože se pořád hýbou. Vzpomněl jsem si na to, když jsem nastupoval poprvé do divadla, ptali se mě totiž při zdravotních testech, odkud mám takovou fyzickou výdrž, jestli nedělám závodně nějaký sport. Takže i na dirigování je něco sportovního.
Pojďme k vašim začátkům. Chápu, že se dítě rozhodne pro nějaký hudební nástroj, nebo jde o volbu rodičů. Ale jaký podnět ho přivede k dirigování?
Rodiče mi dali dobrý impulz k hudbě tím, že mě přivedli v pěti letech do hudebních kurzů profesora Václava Žilky, který učil děti nejen hře na fl étnu, ale také nás zapojoval do různých souborů. Ten pocit, když hudbu tvoříte společně, mě bavil nejvíc, a pořád jsem se k němu vracel. Hrál jsem dlouho amatérsky v různých orchestrech a jednou jsem zkusil takový orchestr vést. A už mi to zůstalo.
Co vás na této profesi přitahuje?
Je to náročné povolání. V podstatě se pořád učíte další a další hudbu nebo ji zkoušíte s ansámblem, je to taková krásná nekonečná cesta. Pokaždé, když nějakou skladbu diriguji, mě napadá, co bych mohl ještě udělat jinak. Navíc vás při tom inspirují i hudebníci, kterým je potřeba naslouchat. Mají vlastní nápady a pocity, s kterými také musíte pracovat. A ze všeho nejkrásnější pocit je, jak publikum, které máme za zády, reaguje a dýchá s orchestrem.
Již ve 29 letech začalo angažmá Jana Bubáka v Chorvatském národním divadle. Jaké byly ty dva roky?
Moc krásné. Dodnes mám se Záhřebem velmi přátelské kontakty. Dostal jsem tam velkou příležitost vyzkoušet si operní provoz ze všech možných úhlů ve velmi přátelském a srdečném prostředí. Během dvou let jsem dirigoval třináct titulů, což je hodně. Chorvati mají výborné zpěváky a opera je jim nějak víc přirozená než nám Čechům.
Jsou tamní hudebníci proti našim temperamentnější?
To ano, jsou celkově divočejší a uvolněnější. A mají rádi, když jim od nástrojů srší jiskry, to je potřeba občas krotit. Ale myslím, že hlavní rozdíl je v tom, že na nich vidíte, jak je hudba nakažlivě baví. Zdá se mi, že někdy je lepší méně disciplíny, ale víc radosti.
A co diváci?
Diváci mají své divadlo rádi a chodí s nadšením i víckrát na stejné představení. Milují jejich národní opery a pokaždé, když se na jevišti objeví chorvatská vlajka, což je často, tak tleskají a dupají. Oblíbené pěvce také vytleskávají a k hostujícím cizincům jsou opatrní. Nicméně třeba Aleš Briscein, kterého jsem přizval do inscenace Janáčkovy Jenůfy, měl obrovský úspěch, a to mi udělalo radost.
A pak nastal ostrý střih: z krásného starobylého Záhřebu a působivé divadelní budovy odchod do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Máte rád změny?
Spíš rád poznávám nové. Jihočeské divadlo je unikátní tím, že v létě provozuje Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Operní představení v těchto podmínkách přináší nové výzvy a musím říct, že jsem se tam naučil spoustu nových věcí.
Když přišla nabídka stát se dirigentem Opery Národního divadla v Praze, kolik času zabrala úvaha, zda na ni kývnout?
Národní divadlo je naše první scéna, takže jsem tam chtěl už od začátku. Za tu dobu, kterou zde působím, jsem se setkal s mnoha českými umělci, kteří jsou výjimeční talentem a charizmatem a na prkna Zlaté kapličky patří. Jsme národ, který má talentů dostatek.
Čím žije dirigent a skladatel v době, kdy se nevěnuje své profesi?
Mám rád výtvarné umění, takže když cestuji, často zajdu do galerie a trávím tam hodně času. Někdy se přistihnu, že vlastně poslouchám, jak by daný obraz zněl v hudbě. A když si chci opravdu odpočinout, tak nejlépe u moře, tam se vracím každý rok, někdy i na déle.