Jan Adam o spolupráci s Karlem Gottem: Někdy zvyšoval hlas on, někdy já

Karel byl zásadní součástí mého profesního i osobního života a je jí i po své smrti v roce 2019. To, co jsme spolu prožili, mám hluboko pod kůží.

Měl jsem ho rád a vždycky ho rád mít budu. Jako jeho tajemník, kterým jsem byl v letech 2010 až 2015, jsem se snažil napomáhat mu v budování kariéry u nás i v zahraničí a teď v tom pokračuju dál. Těší mě to a baví.

Nikdy, jelikož to tenkrát bylo mé rozhodnutí. Došlo k tomu na základě řady situací, které se mi přestávaly líbit. Ano, určitá zatrpklost ve mně byla, to připouštím. Dnes už jsem ale nad věcí a vzpomínám hlavně na to hezké, co jsme spolu prožili.

Knížka, kterou jsme s Míšou Remešovou napsali, mi pomohla nebýt zhrzenou milenkou. Uvědomil jsem si, jak výsadní postavení jsem měl. Karel měl totiž během svého života jenom dva tajemníky, Miroslava Zitka, které zemřel v roce 2006, a mě.

Poznal mě jako osmnáctiletého studenta právnické fakulty a v průběhu dalších let si mě vychoval takřka k obrazu svému.

Rád jsem se pak stal dramaturgem a producentem některých jeho alb, doporučoval jsem mu písničky do jeho repertoáru nebo jsem napsal dvě stě třicet čtyři díly jeho rozhlasového pořadu Zpátky si dám tenhle film, do čehož mi vůbec nezasahoval. Uvědomuju si, že ve mě měl ohromnou důvěru.

To ano. Probíhaly většinou v autě, když jsme jeli na koncerty, nebo u Karla doma na Bertramce v Praze. Někdy zvyšoval hlas on, někdy já. V zásadě jsme si ale oba uvědomovali, že ty výměny názorů jsou k dobru věci. A musím říct, že uměl uznat chybu. Pokud vím, lidé jeho velikosti to běžně nedělají.

Byly i hádky, po kterých jsem chtěl z jeho služeb odejít. Vždycky jsem ale vychladl a zůstal.

Protože mě fascinovala jeho zahraniční kariéra, jeho nádherný a výjimečný hlas. A také jsem si v době, kdy mi už bylo kolem padesáti let, říkal, že když odejdu, nevím, co budu dělat. Uvědomoval jsem si, že neumím nic jiného než být tajemníkem Karla Gotta.

Přišla s tím Míša Remešová. Loni před Vánocemi mi zavolala a řekla, že koupila svým synovcům knížku Příběhy písní Beatles.

Dodala, že je to téma, které je v případě Karla Gotta zatím neprobádané, a abychom se do psaní nějaké takové knihy pustili. Dva měsíce jsem se rozmýšlel, a nakonec jsem do toho šel.

A jsou tam mimo jiné i příběhy zahraničních písniček, které Karel převzal do svého repertoáru. Třeba ten o Johnu Denverovi, jenž napsal skladbu Annie’s Song, kterou Karel zpíval s českým textem Zdeňka Borovce Když milenky pláčou. Složil ji během deseti minut, když jel v Aspenu na lyžařském vleku. Udělal to na počest své ženy Annie.

V knize je také poodkryt původ písně Hrátky s láskou, jejíž melodii složil francouzský autor filmové hudby Francis Lai. Pochází z filmu Emanuela, který je ve světě kinematografie považovaný za soft porno.

Dovedete si představit, že v první polovině osmdesátých let, kdy u nás ta písnička vyšla, by se někde zveřejnilo, že Gott zpívá melodii ze soft porna? Bylo to mimochodem rok předtím, než dostal titul národní umělec.

Alba vydával u společnosti Supraphon a tam na to byli řadu let vyčlenění dva lidé, Jiří Vinařický a Jiří Paulů. V roce 1988 jsem k nim nastoupil i já, a to do oddělení obchodu právy. Paulů ho vedl a Vinařický tam docházel jako poradce. Naučil jsem se od nich spoustu věcí, mimo jiné vyřizovat pro české zpěváky autorizace textů v zahraničí.

Vinařický a Paulů měli u zahraničních partnerů ohromné renomé, což věci ulehčovalo. Vzpomínám si, jak jsme šli s panem Vinařickým v době konání hudebního veletrhu MIDEM ve francouzském Cannes po Boulevard de la Croisette a zahraniční hudební šéfové na něj volali: Hi, Mister Supraphon (Dobrý den, pane Supraphon - pozn. aut.).

Tihle dva na dodržování autorských práv v osmdesátých letech nekašlali, jak to dělali jiní. Díky nim se jejich svěřencům dařilo hrát na hudebním trhu fér.

Někdy na začátku osmdesátých let se Helena Vondráčková rozhodla, že by ráda nazpívala píseň The Winner Takes It All s českým textem Zdeňka Borovce A ty se ptáš, co já.

Zašla na Supraphon a požádala, aby jeho zástupci u majitelů autorských práv vyřídili autorizaci textu. A když odcházela, potkala na schodech Karla Gotta.

Dali se do řeči a on se jí zeptal, co ji tam přivedlo. Odpověděla po pravdě a on posmutněl. Přicházel totiž kvůli tomu, aby požádal o zajištění autorských práv pro tu samou písničku s českým textem Pavla Kopty Když vítěz mává nám.

Byl ale džentlmen a dal Heleně přednost. Svou verzi té písně zazpíval jen ve svém televizním pořadu Karel Gott v Lucerně v roce 1980.

Tím to ale neskončilo. Několik let se nic nedělo, ale v roce 2005 jsme chystali Karlovo album Má pouť s Velkým orchestrem paláce Žofín. Původní nápad byl, že se bude jmenovat Bez království král, což je obrat, který byl ve zmíněném textu Pavla Kopty.

Zajistit jeho autorizaci bylo na mně. Dlouho jsem ale ze zahraničí nedostal žádnou odpověď, což se také někdy stává.

Potom mě napadlo kontaktovat slavného anglického libretistu Tima Rice, který mimo jiné napsal libreto k muzikálu Jesus Christ Superstar a se členy skupiny ABBA muzikál Chess. Znal jsem se s ním osobně, dokonce jsem byl u něho v Londýně na návštěvě.

Napsal jsem mu a on mi poslal na členy skupiny ABBA mailovou adresu. Já je kontaktoval, poslal jsem jim už hotovou nahrávku s orchestrem a čekal. Ze sekretariátu mi nakonec přišla odpověď, že ABBA povoluje v každé zemi jen jednu domácí jazykovou verzi a u nás je to verze Heleny Vondráčkové.

Nevyšla. Ale mám ji doma a občas si ji pustím sám anebo nějaké návštěvě.