Článek
Ellisův životní příběh je pozoruhodný. Narodil se na Jamajce, ale své největší hity napsal v šedesátých letech v Anglii. Hudba jeho skupiny Symarip dala vzniknout subžánru zvanému skinhead reggae. Protože se ale tou dobou v Anglii v subkultuře skinheads mísila mládež z dělnické třídy, která milovala reggae, s krajní pravicí, odjela kapela ze země do Německa.
Dlouhá léta neměli členové skupiny tušení, jak úspěšnými se jejich písně v Anglii staly. Na konci osmdesátých let ukončili Symarip, kteří později vystupovali pod různými jmény a hráli hudbu různých žánrů, svou činnost. Až na začátku nového tisíciletí byl Ellis znovu objeven svými příznivci. Před pražským koncertem poskytl Právu rozhovor.
Kdy jste byl během své hudební kariéry nejšťastnější?
Když jsem zjistil, že jsem stvořil skinhead reggae. Den, kdy jsem zjistil, že se naše písně staly bez našeho vědomí hity, byl nejšťastnější v mém životě. V době, kdy jsme nahráli a vydali album Skinhead Moonstop, jsme byli velmi mladí a netušili jsme, že vznikne legenda. Když jsem po letech zjistil, jak důležité mé písně pro mnoho lidí jsou, a začal jsem je znovu hrát, byl jsem velmi šťastný.
Od svých pěti let jsem věděl, že chci být hudebník a chci zpívat. A po celý svůj život jsem také zpíval a tančil. Naplnil jsem své ambice. Mnoha lidem se nepodaří dosáhnout svých cílů. Já jsem měl štěstí, že jsem svůj sen prožil. Hudba je můj život. Prožil jsem dobré i těžké časy, ale nemůžu si na nic stěžovat. Jsem spokojený.
Pocházíte z Jamajky, ale stejně jako mnoho slavných muzikantů, kteří se tam narodili, jste ji brzy opustil. Proč?
Jamajka má jedenáct tisíc kilometrů čtverečních. Je to velmi malá země s mnoha talentovanými hudebníky. Když chcete mít práci a něco vydělat, musíte do zahraničí.
Na Jamajce je příliš dobrých muzikantů a pořád přibývají další. Není to jako v Americe, která je obrovská a je tam místo pro všechny. Na Jamajce odehrajete jeden koncert a na něm vás najednou uvidí všichni, kdo o to mají zájem.
Když jste se přestěhoval do Anglie, připojil jste se ke kapele The Bees. Ta původně hrála písně od Beatles a Rolling Stones, ale vy jste spoluhráče přesvědčil, že budete hrát ska a reggae.
Neřekl bych, že jsem se připojil. Byl jsem neomalený kluk z Jamajky a do té skupiny jsem se spíš naboural. Hrál jsem tehdy na pozoun, oni o mě nestáli. Já jsem ale potřeboval někde zkoušet a doslechl jsem se, že oni zkoušejí poblíž. Bylo mi jedno, že pozoun nechtěli. Dostali ho. Trochu se mě báli, tak mě nechali, abych se k nim nacpal. Tak to všechno začalo. Někoho jsme vyhodili, někoho jiného přijali a já jsem jim řekl, že už nebudeme hrát nesmysly od Rolling Stones. A tak jsme začali hrát ska, reggae a soul a pokračovali pod různými jmény až do roku 1988, kdy jsme se rozpadli.
Proč jste krátce po začátku kariéry opustili Anglii?
Subkultury skinheads a mods neměly žádnou svou hudbu. Poslouchaly hudbu vydavatelství Motown a podobnou muziku. A tak jsme jim začali hrát reggae, oni ho vzali za své a vzniklo skinhead reggae. My jsme to už ale nevěděli, protože jsme tuhle komunitu brzy dobrovolně opustili. Nechtěli jsme být její součástí. Vyplouval na povrch rasismus a my se báli. Nebylo jasné, kdo je extrémně vpravo a kdo vlevo. Všichni vypadali stejně.
Občas jsme hráli špatným lidem. V našem publiku se občas omylem promíchali naši fanoušci s extrémní pravicí, jindy jedni druhé napadali. Proto jsme odjeli z Anglie do střední Evropy. Zatímco jsme se snažili fungovat jinde, v Anglii se naše písně proslavily, vznikly žánry two-tone a skinhead reggae.
Jak se stalo, že jste v devadesátých letech skončil jako gospelový zpěvák ve Švýcarsku?
To bylo až poté, co jsme rozpustili kapelu. Kariéra kapely skončila ve Finsku, já jsem pak odešel za svou ženou do Švýcarska. Říkal jsem si, co budu dělat. Nikdo neznal mé jméno. Všichni znali jen Symarip a The Pyramids. Vzpomněl jsem si, že jsem vyrůstal obklopen gospelem, který byl v té době ve Švýcarsku velmi populární. Bylo mi nabídnuto, abych zpíval na svatbách, později jsme organizovali i koncerty. Takže ve Švýcarsku mě nikdo nezná jako reggae zpěváka, zato tam mám docela dobré jméno díky gospelu a soulu.
Byl jste v roce 1988 po rozpuštění kapely hodně zklamaný?
Ano, byl. Já chtěl hrát reggae, ale poslední roky jsme hráli taneční muziku v klubech. Už jsem toho měl dost. Byl jsem zklamaný, ale kapelu jsem vlastně rozpustil rád, protože jsme hráli kdeco, jen ne reggae. Ale v té době jsem neměl žádnou vidinu toho, že se na reggae scénu vrátím.
To se ale stalo. Vaši fanoušci vás ve Švýcarsku našli.
Bylo mi řečeno, že bych se měl vrátit na reggae scénu, protože jsem slavný. Já říkal, že to je nesmysl, že mě nikdo nezná. Lidi znali jen Symarip. Tak jsem začal vystupovat jako Roy Ellis aka Mr. Symarip. A od začátku to byla velká radost, protože existuje mnoho lidí, kteří znají všechny ty hity, ale nikdy mě neviděli na pódiu.
Jak se vám hraje s českými The Chancers, již vám příležitostně dělají doprovodnou kapelu?
Jsou jako mé děti, dohromady tvoříme velkou a veselou rodinu, proto jsem je vzal hrát opakovaně už i do Německa. A koncert v Praze loni v prosinci byl vyprodaný a povedený. Mám je rád, jsou velmi přátelští. Hraju s mnoha hudebníky. Mám po světě několik různých kapel a většinou jsou to vynikající muzikanti, ale já hraji nejraději s těmi, s kterými se dá dobře bavit.