Jak žádá doba: Detektivky o Poirotovi i Marplové prošly liftingem

Digitální verze nových vydání, k nimž se dostal britský list The Daily Telegraph, nepřehlédnutelně poznamenaly desítky změn v textech napsaných v letech 1920 až 1976. Odstraňují četné pasáže obsahující popisy, urážky nebo odkazy na etnickou příslušnost, zejména u postav, s nimiž se hrdinové Agathy Christie setkávají mimo Velkou Británii.

Beze změn nepřežilo ani autorčino vyprávění, často prostřednictvím vnitřního monologu slečny Marplové nebo Poirota. Nechybí ani vyškrtání části dialogů, které vedou často nesympatické, ne-li vysloveně záporné postavy.

Román Smrt na Nilu, jeden z nejznámějších s Poirotem, který se dočkal i legendárního převedení na filmové plátno z roku 1978, s celou plejádou hvězd (Peter Ustinov, Jane Birkinová, Jon Finch či George Kennedy a další), už nebude shodný s tím, jenž se v roce 1937 dostal poprvé ke čtenářům.

V knize si paní Allertonová stěžuje, že ji obtěžuje skupina egyptských dětí, a říká, že „se vracejí a zírají a zírají a jejich oči jsou prostě odporné, stejně jako jejich nosy, a ona nevěří, že má děti opravdu ráda“. Po zkrácení vypadá předchozí text následovně: „Vracejí se a zírají a zírají. A já nevěřím, že mám děti opravdu ráda.“

Změn nezůstal ušetřen ani další slovník, protože z něho vypustili výraz „orientální“. Bez úhony nevyvázly ani další popisy, například černošský sluha, původně vylíčený jako usmívající se, protože chápe, že o jisté události musí mlčet, v nejnovějším vydání není ani sluha, ani černoch, nýbrž pouze „pokyvující muž“.

Ze Smrti na Nilu HarperCollins, druhé největší nakladatelství na světě a výhradní vlastník pětašedesáti knižních značek, které ročně vydává zhruba deset tisíc titulů ve třiceti jazycích, v mnoha případech odstranilo odkazy na Núbijce, etnickou skupinu, která v Egyptě žije už po tisíciletí , takže z „núbijského lodníka“ zbyl jen „lodník“.

Dialogy v románu Záhada na zámku Styles, jímž Christie v roce 1920 debutovala, se liší v tom, že tam, kde Poirot kdysi poznamenal, že jedna postava je „samozřejmě Žid“, nyní nic takového nekomentuje. V téže knize se z mladé ženy, o níž se píše, že je „cikánského typu“, nyní prostě stala „mladá žena“ a z textu zmizely i další zmínky o cikánech.

Ve sbírce Poslední případy slečny Marplové a dva další příběhy z roku 1979 vystupuje indický soudce, který se rozčiluje a dožaduje se snídaně, přičemž tato postava je v původním textu uvedena slovy „jeho indický temperament“, nyní je tato věta změněna na „jeho temperament“. Čtenáři obeznámení s předchozí podobou knihy by v ní marně hledali odkazy na „domorodce“, které buď zmizely úplně, nebo je nahradilo slovo „místní“.

V novém vydání románu Slečna Marplová: Záhada v Karibiku z roku 1964, v němž se ozdravný pobyt na čarokrásném ostrově změní pro slečnu Marplovou v pátrání po několikanásobném vrahovi, zmizela úvaha titulní postavy, že místní zaměstnanec hotelu, který se na ni usmívá, má „tak krásné bílé zuby“.

V téže knize u jedné významné ženské postavy královna britské detektivky vylíčila, že má „trup z černého mramoru, jaký by se líbil sochaři“, přičemž tento barvitý popis v upravené verzi chybí.

Napříč revidovanými knihami vydavatelství změnilo či vynechalo rasové popisy včetně celé pasáže v knize Záhada v Karibiku. Když postava jde do svého hotelového pokoje, nevidí v křoví černošku. Z revidovaného vydání bylo vypuštěno slovo „negerka“ či „negr“, a to i v dialozích, které postavy pronášejí. Výraz „negr“ se dříve běžně používal pro označení černocha.

Není to poprvé, co díla Christie prošla liftingem. Její román se současným názvem And Then There Were None (A pak nezbyl žádný) z roku 1939 si získal proslulost pod jiným názvem, pod nímž vycházel i v tehdejším Československu – Deset malých černoušků.

Agatha Christie Limited, společnost vedená autorčiným pravnukem Jamesem Prichardem, se stará o licencování jejích literárních a filmových práv. List The Daily Telegraph požádal tuto společnost i HarperCollins o vyjádření. V době, kdy vznikaly tyto řádky, se jich nedočkal. Stoupenci Poirota i Marplové – a že jich není málo – však nečinně nepřihlížejí tomu, jak politická korektnost řádí v jejich zamilované četbě.

„Je to prznění – jinak to nazvat nemohu a ani nechci. Do svědomí ať si sáhnou nejen novodobí cenzoři, ale i ti, kteří ve společnosti vytvářejí atmosféru, v níž se podobné zneuctění považuje za přínosné a pokrokové,“ řekl listu Le Libre profesor Alec van der Houten, předseda Sdružení ctitelů Hercula Poirota v Belgii, tedy v zemi, k níž se nejslavnější ze soukromých detektivů tak hrdě a za všech okolností hlásil.