Jak v Huse Lennona zabili a Boha nenašli

Scéna Marka Ondruše je napěchována malými čtvercovými pódijky s mikrofony, bicí soupravou, elektronickým klavírem, všude kolem jsou motivy revolveru. V improvizovaném portálu nad diváky visí heslo Chapman sobě.

Herci ve stísněném prostoru evokujícím davy fanoušků se s publikem vydávají hledat naplnění podtitulů. První, O lásce, samohaně a bytostné potřebě Boha, se podařilo naplnit jen v prostřední části. Druhý, „Ten kravál. Všude kravál. A v hlavě mrtvé ticho“, ve dvou.

Ti čtyři, z nichž polovina je už v pánu, samozřejmě zpívají beatlesácké písničky. Milan Holenda (John Lennon), Vít Kraváček (Paul McCartney), David Janík nebo Tomáš Vala (George Harrison) a Jakub Vašica (Ringo Star), a přidává se k nim i Dalibor Buš (Mark Chapman), intonují statečně, i když místy jen přibližně pověstné vícehlasy.

Aby se jim dařilo lépe, poslal jim Morávek na pomoc hned četu Yoko Ono – Terezu Marečkovou, Simonu Zmrzlou, Pavlínu Vaňkovou a Růženu Dvořákovou, z nichž ale skutečnou hlasovou jistotu a smysl pro originální interpretaci písniček prokázala jen Marečková, hlavně v přídavkovém vyvrcholení posledního songu.

Postupně se Divnýmu broukovi přece jen podařilo vrazit do jízdy dvojku, hlavně zásluhou Dalibora Buše, jehož studie sečtělého vypatlance se zmatenou duší je největší devízou celku. Morávek v něm Boha nenašel, Chapmana do pekla neposlal a Lennona neprobudil.

Generaci pamětníků, kterým liverpoolští Brouci prosvětlili mládí, režisér spíše popudil. Generaci narozené po rozpadu Beatles a po Lennonově či Harrisonově smrti nabídl pomocnou ruku při vstupu do nejsvobodnějšího a nejkrásnějšího desetiletí divného století.

A protože si sám nebyl jistý výsledkem, všechno raději vyřval a přeřval. Na Hvězdárně byl ale v neděli krásný letní večer a obloze vévodil měsíc před superúplňkem.