Článek
Pro nové dílo, které mělo premiéru ve středu ve Státní opeře, byl vynalezen dokonce i nový termín lyrikál, jímž se tvůrci snažili postihnout skutečnost, že Kudykam vznikl zřetězením devatenácti známých i zcela nových písní dvojice Horáček + Hapka do příběhu. Užívanější „písničkál“ má totiž poněkud hanlivý nádech, i když by celkem vystihoval podstatu útvaru, který inscenace ve Státní opeře Praha nabízí.
Kudykam nabídl symbolických 2009 veršů. „Není to mnoho, přátelé?“ zeptal by se jistě tvůrců český génius Jára Cimrman a měl by pravdu. Je. Téměř tři a půl hodiny se na diváky valí z jeviště příval slov. To, co v Horáčkových textech jiskří hravostí a intelektem, z jeviště těžkopádně klopýtá a nedokáže se vtěsnat do koryta srozumitelného a pro diváky přitažlivého příběhu.
Rachot prázdných slov?
A čím víc se tvůrci snaží příběh vyšperkovat filozofií, moralistní kritikou světa vezdejšího i humorným vylehčením, tím více se přesycený útvar mění v „nepřetržitý rachot prázdných slov“, jak bohužel trefně zazní v jedné z písní.
Smysl putování mladíka Martina „penziónem Svět“, provázeného Kudykamem, jakýmsi Všezvědem Všudybudem a Mefistem v jedné osobě, se utápí i ve zvukové a vizuální okázalosti.
Chybí Hapkovo omšelé retro
Aranže Ondřeje Brzobohatého takřka bez výjimky semlely hudbu do kadlubu popově-muzikálové velkoleposti. Ta křehký a intimní dialog Horáčkových a Hapkových písní proměnila v dující andělské trouby moudrostí a pravd hlásaných s nablýskanou sentimentalitou smyčců, sborových podkresů a s pompou žesťových drivů, které nemají zhola nic společného s působivě omšelým retrem Hapkových šansonů.
Jevištní okázalost začíná u výpravy Michaely Hořejší, jež využila snad všech dostupných prostředků – od kašírovaných dekorací až k abstraktním počítačovým projekcím. Patrná snaha rozehrát celou plochu velkého jeviště Státní opery se ale míjí s účinkem. Ne že by to několikapatrové hemžení a prolínání obrazů nedokázalo zaujmout pozornost diváků, ale výsledek působí stylově značně nesourodě a nakonec je nepůsobivější šestimetrová hlava antické sochy na prázdné scéně, u níž vše končí. O výtvarné invenci kostýmů ovšem nemůže být sporu, i když jejich barevná i tvarová všehochuť připomíná spíše přehlídková mola.
Režisér Dodo Gombár a choreograf Pavel Strouhal se usilovně snaží, aby se na scéně pořád něco dělo. Neustálé svíjení tří kočičích Mňaudámiček, křepčení čtyř ptáků Šumichrástů a dalších postav působí ale do značné míry chtěně a co do provedení i amatérsky, což platí zvláště o tanečních číslech company.
Příliš velký prostor Státní opery
Zvládnout prostor Státní opery se ukázalo být pro většinu sólistů nedostižnou metou. Mají problémy jak se srozumitelností textů, tak i s pěveckou a hereckou přesvědčivostí. Vojtěch Dyk v titulní roli potvrdil své pěvecké kvality i osobní charisma vtělené v případě Kudykama do efektně narcistní sebestylizace, text však po něm o mnoho víc nežádá, a dokonce ho nechá ve druhé půli na dlouhý čas zmizet z jeviště.
Herecké prostředky Marka Holého v roli Martina na velké jeviště nestačily, působil nejistě a šedě, text se špatnou výslovností šumloval a teprve v závěru se chytil v poloze nesmělého milovníka. Martina Petry Hřebíčkové vystačila s lyrickou polohou něžné plavovlásky a se slušným zpíváním, Strýc Václava Svobody zabloudil na jeviště z bezpečné šarže šamberkovské frašky. A o ostatních lépe pomlčet.
Zklamání či úspěch?
Jako premiéroví hosté se jevištěm mihli i Lucie Bílá (v parodické verzi Cizí ženy v cizím pokoji) a Karel Gott v nepříliš přesvědčivé interpretaci finálního hitu Tante cose da veder, který působil jako přídavek a stvrdil, že jde spíše o okázale omylnou show než o skutečnou dramatickou výpověď o poměrech v „penziónu Svět“.
Hapka s Horáčkem označili Kudykam při děkovačce za „mezník, který se povedl“. Obávám se, že jím ale mnoho příznivců své tvorby zklamali. A nic na tom nemění ani premiérové ovace ve stoje. Koneckonců reklamní kampaň se vyplatila a každý máme své přátele. Uvidíme, jak jejich podivuhodnou férii přijme běžné publikum.