Článek
Svědčí o tom takřka milión diváků na Líbáš jako Bůh režisérky Marie Poledňákové, s níž má Vejdělek ve svém novém filmu až překvapivě mnoho společného. Na plátně defilují velmi pohlední, dobře situovaní, vždy skvěle oblečení a upravení lidé s přiměřeně atraktivním povoláním.
Bydlí v krásných bytech a jezdí na stylově zařízené chalupy do nádherně romantických přírodních prostředí. Ve vztazích se jim sice sexuálně i citově všechno zamotá, leckdo leckoho podvede a raní, ale nakonec na každého někdo vyjde, nikdo nezůstane sám.
Tento dobře známý a zavedený model autor Žen v pokušení ještě „flekuje“ tím, že dokonce když některou postavu odsoudí k smrti, i ta je nakonec v jeho podání vlastně zábavná.
Rozdováděná šedesátnice a svázaná dcera
Všechno dohromady se to jmenuje žánr romantické komedie (autor dává svému filmu přívlastek vášnivá, ale to na věci nic nemění), který existoval, existuje, bude existovat a Jiří Vejdělek se zdá (alespoň v našich poměrech) růst v jeho velmi zdatného autora.
Na scénu přivádí babičku, dceru a vnučku a dává jim vlastnosti, které samy o sobě nesou komediální potenciál: babička je věčně rozdováděná šedesátnice, konvencemi svázaná dcera, majitelka a psycholožka dobře prosperující manželské poradny, je čerstvě otřesena poznáním, že ani její manželství není právně zakotvený vztah s trestní sazbou za jeho narušení.
Převažuje chytřejší a vtipnější text
Dvacetiletá dcera je naivní aktivistka, která sice obdivuje babičku, ale sama má až nudně spořádaný vztah s hodným klukem. Babička s vnučkou se poté, co matce odejde manžel, spiknou, aby jí opatřily (za každou cenu) nového chlapa. A je to.
Na tomto půdorysu rozehrává Vejdělek zápletky, které jsou zejména v první polovině filmu plné vděčných situačních gagů i dialogů, jež bezprostředně útočí na bránici a daří se jim to velmi dobře. Přiznám se, že mě sice zrovna neokouzlují věty typu „Nepodceňuj IQ svojí frndy“, a pronáší-li je dáma v letech, trochu se i stydím. Připouštím však, že ve filmu převažuje chytřejší i vtipnější text a některé nápady jsou docela originální.
Ve chvíli, kdy se však Ženy v pokušení zhoupnou do melodramatičtější polohy, člověku začne být poněkud úzko, když začne tušit, k jakým koncům se bude děj ubírat.
Nehodlám prozrazovat zdaleka všechno, ale v jednom si nemohu pomoci – představa, že hezká, chytrá a veskrze příjemná žena vezme za vděk mužem, kterého jí přebrala a „obnosila“ vlastní matka, je z říše hodně podivné fantazie…
Divácky nejvděčnější postavou je vilná babička Vilma, která srší podpásovým humorem a sexy radami nad zlato a Eliška Balzerová jí dala vše, co autor zamýšlel. Nejlépe napsaná je však jednoznačně Helena. Má v sobě nejvíc skutečného života, člověk s ní může cítit i jí držet palce a Lenka Vlasáková ji obdařila uvěřitelností, hereckou proměnlivostí i charismatem, které k ní přitahuje sympatie diváků. Veronika Kubařová je půvabná a šikovná, ale v roli Laury měla z těch tří nejméně co hrát.
Dobří herci v nevýrazných rolích
Bohužel však pořád víc než všichni muži dohromady. Vejdělek sám říká, že slouží ve filmu jen jako trofeje, přesto je člověku líto, že tak dobří herci jako Roman Zach, Vojtěch Dyk a Jiří Macháček (jehož postava navíc mizí v průběhu filmu bez slůvka vysvětlení) byli použiti do tak nevýrazných rolí.
Sice se na ně dobře kouká, ale více by v tomto případě bylo lépe. Pravý opak zato platí o závěru filmu se zdvojeným koncem a zbytečnou i protivnou doslovností.