Článek
Obsahová i obrazová fantazie v kombinaci hraného s animovaným filmem ční nad vším, přitom ale naprosto přirozeně. V úvodu autor sám divákům z plátna objasní, proč zvolil tuto formu („na papírkové animaci fotografií herců se ušetří, protože fotografie neberou honoráře a nejedí v cateringu“) – a pak už si hraje se sny, realitou a s psychoanalýzou.
Hraje si ovšem jako naprosto dospělý člověk, který přesně ví, co chce svou hrou říct a čím mu je: prostředkem k vyjádření názoru na svět a lidi v něm.
Hlavní postavou je Evžen, muž již pokročilejšího středního věku, kterému sny nadělily krásnou ženu. Je mu (zprvu až nepochopitelně) blízká, s probuzením z jeho mysli nemizí, a on v reálném životě touží pochopit, co všechno pro něj znamená a nejspíš i kdysi znamenala.
Žene se za ní jako za ztělesněním všech svých snů a s pomocí psychoanalytičky postupně nachází nejrůznější podoby oné krásky a s nimi i svou vlastní minulost a traumata.
Psychoanalytická komedie
To vše ovšem neznamená, že se diváci budou přespříliš složitě, natož nudně nořit do Evženova nitra. Švankmajer sám film označuje za psychoanalytickou komedii, a je to jen zdánlivý protimluv. Psychoanalýza je v jeho pojetí zdrojem humoru, spousty vtipů v dialozích i v samotném příběhu.
Nejde ale o parodii. Autor psychoanalýzu respektuje, nachází v ní mnoho podnětů k poučenému pohledu na život a na svět. Kouzelná jsou groteskní místa v ději nebo originálně zábavné potyčky dvou významných mužů oboru: Jung s Freudem, přesněji jejich fotografie na stěně nad psychoanalytickým lůžkem, se každý se svým přístupem a výkladem lidské psychiky hádají, pošťuchují, uštědřují si navzájem rány i drobné kopance.
Symbolika s erotickým nábojem
Příběhy lidí pak doplňují animované bytosti a předměty, které se ve výtvarně typické švankmajerovské animaci pohybují tím zvláštním světem v symbolice, jíž nechybí ani erotický náboj a která přesně vystihuje například ženskou a mužskou roli.
Možná až trochu příliš didakticky znějí zejména ve srovnání s jinými Švankmajerovými filmy některé z vážnějších společenských tónů. Týká se to úvah nad životem v současné přetechnizované a konzumu podřízené společnosti, která se tváří moderně, ale pod jejímiž vymoženostmi se skrývají prachobyčejné a prastaré vlastnosti i pudy, z nichž člověk občas pociťuje úzkost, ale nedokáže je v sobě potlačit. Podobně i povzdech nad stavem současné kinematografie má o trochu méně originality v obsahu sdělení, než by člověk očekával.
Nicméně základní úvaha o strachu ze života, který je větší než strach ze smrti, je působivá navzdory zmíněné didaktičnosti. „Náboženství, tvorba, láska, sex, hromadění věcí, kterému ušlechtile říkáme sběratelství nebo pejorativně hamounství, honění se za slávou, za penězi, za mocí, to všechno jsou zástupné momenty, které mají tento fatální strach přehlušit,“ tvrdí Švankmajer.
Prolínání snů a reality
V prolínání hraných a animovaných pasáží, které skvěle koresponduje s prolínáním snů a reality, pak straní snu, který – podle Freuda – má splňovat naše tajná i zjevná přání. „Pak ale není možné, aby někde v hloubce permanentně nesplňoval základní lidské přání: Přežít svůj život.“
Svým postavám vybral režisér výborné představitele. Václav Helšus v roli Evžena nápadně připomíná samotného autora, Klára Issová v pětiroli Evy, Elišky, Emilie, Elizabethy a Evženie vyjadřuje sen i realitu, přesvědčivá je Daniela Bakerová jako psychoanalytička i Zuzana Krónerová v roli Evženovy manželky.