Článek
Od roku 1855, kdy na ni získal patent rodák z Birminghamu Alexander Parkes, zaplavila umělá hmota svět. Najdeme ji všude, i na dně jedenáct kilometrů hlubokého Mariánského příkopu v Tichém oceánu.
Tuto noční můru ekologů i aktivistů lze však využít i ku prospěchu věci. Na výstavě je to patrné prakticky u každého exponátu. Třeba PET lahve, se kterými si dnes nevíme rady, dokázal sochař a designér Marek Rejent přetavit v umělecké dílo. Dvě Venuše jsou sochy žen vymodelované z lahví na dobrou vodu.
Ještě obyčejnější věc běžné potřeby je plastové brčko. Vladana Hajnová z nich sestavila závěsný okrasný předmět ladně plující prostorem. Nebo to aspoň tak vypadá, protože smetanově bílá brčka propouštějí denní i umělé světlo.
K obvyklému sochařskému vyjádření se blíží reliéf Ruce z roku 1968 sochaře Josefa Jankoviče. Z červeno-modro-bílé plochy jako by vyrůstaly lidské ruce. Dílo evokuje vlastenectví a zároveň i zoufalství v roce, kdy tehdejší Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy.
Klasickou sochařskou tvorbu na výstavě zastupuje Kurt Gebauer triptychem Figury v oknech. Tvoří ho tři sochy nahých žen, které jsou vymodelované ze sklolaminátu pouze do pasu. Jejich tváře připomínají spíše posmrtné masky, zatímco smyslná těla zdobí výrazná ňadra. Sochař vzdal hold nejen ženským vnadám, ale i klasické skulptuře.
Doba plastová je neoddiskutovatelný fakt a umělá hmota je pro náš život nezbytná. Způsob, jak si z ní udělat spojence i pro estetické povýšení úrovně našich domovů, ukazuje pardubická výstava.
Může se vám hodit na Firmy.cz: