Článek
Litevské Státní divadlo mladých uvedlo na loňském festivalu působivou adaptaci Sebaldova románu Austerlitz v režii Krystiana Lupy. Letos přivezlo údajnou adaptaci hry rakouského dramatika Ödöna von Horvátha Povídky z Vídeňského lesa. Z Horváthovy předlohy ale zbyl prakticky jen název a v nejobecnější rovině pohled na společnost v kritické situaci. Jinak je to autorsky naprosto samostatný pohled na litevskou minulost i současnost vykreslený skrze základní situace pohřbu a svatby.
Režisérka Jana Ross a spoluautor adaptace Mindaugas Nastaravičius zasadili své „povídky z litevského lesa“ do zničené tělocvičny s vyboulenými parketami, odkazující k pompézní minulosti, kde postavy prožívají vyprázdněné rituály a bezcílné životy.
Je-li to opravdu pohled odpovídající skutečnosti, pak představuje dost otřesné zjištění, kam Litva došla od znovuzískání nezávislosti v roce 1991. Pohled přes všechnu snahu o zábavnost velmi hořký a deprimující.
Maďarský režisér Viktor Bodó je znám jako tvůrce velmi razantních přepisů klasiky, a z tohoto rodu je i jeho Shaxpearova myčka v ulici Kertész. Přepis Romea a Julie z pera Pétera Závady nemůže nepřipomenout Bernsteinovu West Side Story přesným zasazením do současné maďarské reality. Je to drsná akční podívaná, prostoupená textovými vulgarismy, nahotou, násilím, drogami, hlasitou hudbou a spoustou dalších ingrediencí, podle slov režiséra záměrně zbavená poezie, která chce hlavně provokovat.
Nicméně, uprostřed vší té špíny a hnusu a navzdory deklarovanému cynismu, se z ní vyloupne vztah Romea a Julie s až archetypální čistotou a působivostí. Charismatičtí herci budapešťského Divadla Istvána Örkénye jsou dokonale vybavení profesionálové a v plzeňském DEPU2015 předvedli energické, zábavné a strhující představení, jaké na našich divadelních scénách není k vidění.